Malarkey

Když jsem se tenkrát chystal na film The Social Network od Davida Finchera, v ukázkách byla slyšet jejich muzika. Já si jí ale více začal všímat až nedávno, když na Nova Cinema ve znělce na Počátek běžela jejich upravená verze Nothing Else Matters, jejíž originál si připravila slavná Metallica. V tu chvíli na mě udeřili tak překrásně zpracovanou orchestrální verzí legendární skladby, že jsem se na ně chtě nechtě musel podívat víc z blízka.

Nicméně při hledání jsem přišel na vcelku zajímavou věc. Jednak tu, že se jedná o belgický ženský sbor z malého městečka Aarschot, který aktuálně čítá 200 členek a jednak mě zaujal samotný název uskupení, tedy Scala & Kolacny brothers. Co čert nechtěl, cítím v něm trošku češtinu a ono fakt jo. Kolacny brothers jsou potomci českého imigranta, kteří se nakvartýrovali do malého městečka v Belgii. No a jelikož jsou z muzikální rodiny, byla jen otázka času, kdy se i Stijn a Steven začnou o muziku zajímat. Tak se stalo, že doma měli každý své piáno včetně jejich sestry a spolu pak každý na svém piánu trénoval, dokud se nestali profesionálními umělci. No a jelikož chtěli přijít s něčím originálním a neobvyklým, rozjeli ženský sbor, který se zaměřil na cover verze známých, ale zase ne úplně komerčních skladeb. Scala a Kolacny brothers totiž vždycky lpěli na tom, že se nebudou chtít proslavit předělávkami na vysloveně komerční tituly. No a tak je proslavila jejich vlastní verze na skladbu Creep od alternativních Radiohead. Dost totiž čumákovali do poštovní schránky, když jim jednoho krásného dne přišlo psaní podepsané samotným Fincherem s dotazem, zdali by jejich muziku mohl použít v ukázkách na tehdá jeho nejnovější film.

V tu chvíli se s tímto sborem roztrhl pytel. Nejen, že se o nich začalo mluvit i jinde, než jen v Belgii a Německu, kde si je dost oblíbili, začali dostávat pozvánky i na koncerty do Ameriky a do ostatních zemí Evropy. Na jednom holandském hudebním festivalu hráli po headlinerovi večera - Korn. Když začali hrát, měli před sebou jen čtyři posluchače. Během čtvrt hodiny se ale stalo něco neuvěřitelného a před podiem se nakupilo něco málo přes 14 tisíc lidí. A já se tomu popravdě vůbec nedivím. Ten sbor s podporou dirigentů a pianistů bratrů Koláčných má obrovské kouzlo. Dokáží z dobře známé skladby udělat něco naprosto neuvěřitelného a originálního s naprosto rozdílnou atmosférou od originálu. Atmosférou plné úžasných melancholických motivů, které si musíte zamilovat. Na první poslech totiž poznáte, že tento sbor svojí muziku dělá jinak a pochybuji, že by Vás na první poslech nezaujala. V jejich případě slovo sbor dostává úplně jiných hudebních rozměrů a popravdě je mi obrovskou ctí a radostí, že jsem jejich muziku poznal.

Další skladby, které tento sbor předělal a stojí za poslech:
Metallica - Nothing Else Matters
Rammstein - Engel
Depeche Mode - I Feel You
Kings of Leon - Use Somebody
Nirvana - Lithium
Nine Inch Nails - Underneath It All

Kde jsou ty časy, kdy Poslední akční hrdina byl podle stejně jmenovaného filmu Arnold Schwarzenegger. Ještě před ním ale akcím vládli naprosto jiné tváře, tváře, které sice nebyly drsné jako Arnold, ale za to byli součástí opravdu skutečných akcí, kde šlo nejen o život, ale také o památku na kvalitní film.

Za tyhle tváře musím okamžitě zmínit dvě, na které nikdy nezapomenu - Jackie Chan a Jean-Paul Belmondo. U Jackieho je to za ty bezbřehé pády, skoky a výkruty, díky kterým si několikrát zlomil cokoliv na svém těle. Dokonce mám i tušení, že jsem tenkrát četl na internetu, že neexistuje větší kost, kterou by si Jackie kvůli filmu nezvládl zlomit. Podobně, ale s větší grácií, na tom byl francouzský polo bůh Jean Paul-Belmondo. Ten se kámošil s tygrem, padal nekonečně krát ze stejně nekonečných schodů a především se nebál takových akčních scén, jako že ve vzduchu bude lézt po letadle a ještě se během toho usměje na jednu ze svých milenek (mezi kterými byl i fanoušek jako takový).

Každopádně...nikdy bych nečekal, že v předigitalizované době se na světě pořád najde někdo, kdo nebude mít problémy s velkou kaskadérskou scénou, kterou si ještě s radostí vychutná sám. No a Tom Cruise zrovna nedávno předvedl takovou akci při natáčení Mission: Impossible IV, že jsem se tu prostě musel rozesnít. Ono to vlastně ani nejde jinak.

V době, kdy Vám většinu akcí předvedou s miliardou digitálních efektů a s tvářemi, které už nejsou ani drsné a už vůbec ne připravené na nějakou brutální akci, je to totiž něco jako když se Vám rozsvítí hvězda uprostřed temnoty. Tom Cruise je nicméně tvář, která se takových scén nikdy nebála. Pamatuju si, jak v Mladé Boleslavi skákal z budovy soudu. Také si ale pamatuju, jak šplhal po nejvyšším mrakodrapu světa Burdž Chalífa v Dubaji kvůli Mission: Impossible - Ghost Protocol nebo jak se proháněl motorkou uprostřed stáda býků v Zatím spolu, zatím živi. Pamatujete si mimochodem v tomhle filmu i tu scénu, jak se s Cameron Diaz na motorce otočili kvůli přestřelce? Tak do toho taky oba dva šli na plno aniž by byl použit jeden jediný pitomý pixel. No a to je prostě Tom. A právě tenhle Tom mě nedávno opět překvapil, když v rámci nejnovější Mission: Impossible IV šplhal po letadle kilometr nad zemí. To už totiž chce nějaký koule...a já mám takový pocit, že žádný jiný herec současnosti by si to v době digitálu nelajznul. A ono je vlastně úplně jedno, jestli je Tom jištěnej nebo ne. Ten adrenalin Vám to do žil dodá tak, jako tak. Nebo byste si taky šli zašplhat na jeden ze skalnatých převisů v americkém státním parku Dead Horse Point jako to udělal Tom, když natáčel Mission: Impossible II? Já teda ne, ani za milión. Nicméně Tom nemá problém dokázat, že pro něj nic není Mission Impossible a já mu za to z celého filmového srdce děkuji. Můj poslední akční hrdina totiž díky němu stále žije!

P.S. Rád bych dodal, že z těch největších kaskadérských kousků se Tom ještě může pochlubit následujícími:
- spouštění po laně v Mission: Impossible
- projíždění písečnou bouří na střeše auta v Mission: Impossible - Ghost Protocol
- boj s katanami na koních ve filmu Poslední samuraj, kde ho jeden mechanický kůň speciálně připravený pro film málem katanou propíchl
- zadržování dechu v Minority Report, kterou si Tom záměrně vyžádal točit bez jakéhokoliv efektu
- automobilové nehody v Jack Reacher: Poslední výstřel + Collateral
- nezapomenutelné ostří nože pár milimetrů od Tomova oka v Mission: Impossible

Není nad to, když se Jackovi trefíte do vkusu s fotkou na podpis :-D

Opravdu dlouho se mi nestalo, abych se rozčiloval nad nějakým americkým filmem, ve kterém hrají áčkoví herci, a o kterém po celém světě skoro nikdo neví. A to přitom prolít několika festivaly, třeba i v Cannes, kde byl dokonce nominován na Zlatou palmu, nejvyšší hodnocení festivalu a na některých menších festivalech jejich nejvyšší ocenění dokonce i vyhrál.

Jedná se o film The Immigrant. Ten jsem sledoval už nějakou dobu. Říkal si, že Jeremy Renner, Joaquin Phoenix a Marion Cotillard nejsou špatná trojka, na kterou by se člověk měl zaměřit a doufal, že se k němu také nějak dostanu. Třeba formou jakékoliv distribuce u nás v České Republice.

Marion Cotillard hraje polskou imigrantku, která hledá v Americe lepší život. Joaquin Phoenix, hlavní roli pasáka, což si absolutně užívá a Jeremy Renner člověka, který chce Marion zachránit ze spárů života, který si určitě na druhém konci světa nevysnila. Ta Marion Cotillard, na jejíž herecký talent je radost pohledět. Ten Joaquin Phoenix, který mi ještě před nedávnem ležel v žaludku (a určitě ne jenom mně), protože ze sebe udělal v rámci jednoho dokumentu blázna a tvrdil, že už nikdy hrát nebude. A ten Jeremy Renner, který dle mého soudu nehledá filmy podle peněz, ale podle toho, jak ho role zaujme. Peníze mu přece vydělávají podle veškerých rozhovorů s ním naprosto jiné činnosti, které vykonává. Především třeba prodej a renovace domů, na které je mistr, což by do něj nikdo jen tak neřekl. Kdo by to také do tak dobrého herce řekl.

Tahle trojice tak musela na první pohled okamžitě zaujmout. Stejně tak i příběh, který se odehrává v roce 1921. Tedy v době, kdy si naše země zvykala na samostatnost a měla se více než dobře. Jenže pro Poláky už to tak jednoduché nebylo a tak jich plno utíkalo první lodí z Gdaňsku do New Yorku.

V rámci příběhu filmu nemůžu nic vytknout. Režisér James Gray v něm vypráví příběh jeho prarodičů, ruských přistěhovalců, kteří to pravděpodobně neměli vůbec jednoduché. Řekne Vám to ale někdo? Řekne Vám vůbec někdo něco o tomto filmu? Třeba, že není vůbec zlý? Pakliže si nenaklikáte pár recenzí v angličtině a nebo univerzální web Rottentomatos, kde kritici udělili solidních 92 procent, tak se vlastně nedozvíte vůbec nic. Přitom je to obrovská škoda. The Immigrant totiž měnil několikrát název a tenhle úderný motiv získal vlastně až za pět minut dvanáct. Měnila se grafika loga, měnila se plakáty, měnilo se vlastně všecko kolem filmu. Následně se objevil na pár festivalech a pak se po něm slehla zem.

Já tady na ČSFD chápu třeba evropské nebo asijské filmy natočené v roce 2013, které mají kolem 150ti hodnocení a ani jeden z herců v daném filmu není všeobecně známý, přestože film není zlý. Takové filmy totiž hledá totální nadšenec. Udivuje mě ale, že takový film, jako je právě Imigrant, má přesně stejný počet hodnocení. Každý fanoušek filmů už musí být nalákán jen tou skvadrou, která tady odvádí naprosto úžasné výkony. A jestli stále ještě nejste přesvědčeni a přitom si říkáte fanoušek filmu, tak neváhejte a okamžitě si film seženete. Uděláte mu obrovskou službu a třeba si na něj vzpomene i místní distribuce. Podle mě by si to moc zasloužil stejně tak, jako by si to zasloužili režisér a jeho prarodiče, kteří byli pro tento film jeho velkou inspirací. Nebuďte ignorant a dejte Immigrant. Uvidíte, že ne každý americký sen byl splněným snem!

Dlouho dopředu televizní kanál Cinemax informoval, že na podzimní sezónu chystá dost osobitý seriál s názvem Knick: Doktoři bez hranic, který by mohl zaujmout až explicitními pohledy na operace v té nejhrubší podobě přelomu 19. a 20. století. Jakmile na scénu nastoupil, nezklamal a okamžitě si mě získal. Čím?

Knickerbocker byla nemocnice, která pomáhala lidem na dolním Manhattanu. Nebyla kdoví jak pokroková, ale byla to nemocnice, která v sobě skrývala doktory s talentem na rozdávání a hlavně s chutí operovat tak, jako se ještě nikdy nikomu nepodařilo a možná nejspíš ani nechtělo.

Režisér Steven Soderbergh, který do té doby natáčel dost osobité filmy, které mně osobně nikdy příliš nesedly, zrovna dumal nad tím, co bude dělat, když už celému světu nahlásil, že na natáčení filmů kašle, protože je stále těžší sehnat sponzory na ty jeho neHollywoodské filmy. Náhle se ale naskytnul velice zajímavý nápad. Jeho známý totiž přišel se scénářem, který si vysloveně zamiloval. Okamžitě se rozhodl natáčet a dostal k tomuto projektu bonbonek v podobě britského klenotu nám dobře známého jako Clive Owen. Spolu se zapřeli a připravili si první sérii seriálu, na který rozhodně jen tak nezapomenu. Nehledě na to, že Steven Soderbergh si celý seriál natočil sám a plánuje to tak i do budoucna.

Co si budeme povídat. Steven a Clive jsou dost velká lákadla na seriál. Také Cinemax se těmito dvěma tvářemi vůbec netajil. Ještě k tomu Clive dostal nabídku hrát doktora, který v Knickerbockeru opravdu operoval a byl notně...extravagantní. Dr. John W. Thackery totiž fetoval, zároveň byl ale jasným géniem v oboru. Pro Clive Owena tak tato postava byla obrovskou výzvou, kterou se rozhodl neodmítnout a já mu musím sklonit poklonu, protože jeho postava mě naprosto odpálila stejně tak, jako mě tenkrát odpálila jeho postava krupiéra ve filmu Krupiér.

Tento seriál ale nevypráví jenom příběh jedné nemocnice a lidí v ní, co se snaží žít své životy v těžké době přelomu 19. a 20. století. Tento seriál také ukazuje tehdejší dobu. Ukazuje, jak se v té době nahlíželo na černochy, čímž si nejhůř prochází taktéž výborný André Holland, hrající další významnou tvář nemocnice - Dr. Algernona Edwardse. Nebo se zaměřuje i na to, jak se ranění, popř. mrtví vozili do nemocnice, a že to bylo pro plno společností vcelku plodný kšeft. Také je tu zajímavé sledovat počátky mafiánských praktik především ze strany Irů. Nicméně na závěr nesmím zapomenout na samotné operace...a na ty především, protože se často jedná o naprosto revoluční pokrokové kousky.

Ty se Steven rozhodl ukázat tak, jak je viděli i samotní doktoři v tehdejší době a myslím si, že v rámci tohoto bodu by pro mnohé diváky mohl přijít kámen úrazu. Buď totiž některé scény přijmete a nebo ne. Pakliže je přijmete, zřejmě si užijete jeden z nejzajímavějších seriálů tohoto roku, který už nyní má domluvenou druhou sérii. Vzhledem k tomu, že se jedná o seriál z kabelové televize a získal v prvních týdnech sledovanost půl milionu (což je velice příjemný úspěch), se dá očekávat, že plno lidí zaujal, včetně mě. A já mám konečně po dlouhé době seriál, který stojí za to hltat díl za dílem. Nejenom v rámci samotného příběhu, ale především v rámci výkonů většiny hlavních postav, ve kterých neexistuje špatné postavy.

Spisovatel, o kterém jsem nevěděl, jak je rok dlouhej. Pak jsem zničehonic objevil Hru o trůny a říkal si, že by nebylo na škodu se i na takové jméno zaměřit. HBO v té době zrovna rozjíždělo svůj nejdražší titul a já si říkal, že Hra o trůny přeci jen nebude jen tak ledajaký příběh. Do seriálu jsem se pustil a prakticky okamžitě se do něj zamiloval. Netušil jsem ale, jak to samotný spisovatel vymyslel, dokud jsem se nezačet i do samotných knížek.

V knížkách jako takových bych si ale našel kopu kritiky. Vždyť třeba jenom samotná podstata množství hlavních postav je totálně nesmyslná. Ještě, že to vymýšlí v rámci epizod. Jinak bych z toho snad i zešílel. Nicméně i samotné kapitoly nepřináší nic jiného než stres, protože pamatovat si třeba 30 hlavních postav je vysloveně peklo. No a to je v základu příběhu Hry o trůny.

George by ale nesměl být takřka dokonalý spisovatel, aby si nevymyslel komplexní příběh, geniální zauzlení a sám si nepamatoval (v rámci jeho šílenosti) postavy, o kterých mluví jen, když je třeba a kdy se mu to hodí.

Takový je ale život. A stejně tak jsou na tom i jeho příběhy v rámci jeho knížek. Ty čtete, postavy si zamilujete. Následně umírájí a vy čekáte, co přijde příště. Vlastně takový koloběh života v průběhu hodin , kdy dřepíte v křesle, čtete a jste neustále v šoku. Třeba taková následující fotka fanouškovi Hry o trůny vůbec neudělá radost.

Ještě, že čtu knížky, abych se v rámci seriálu veškerého stresu vyvaroval. I když...jeden nikdy neví. Konec ságy je přeci jen pořád v nedohlednu...George to holt píše hrozně pomalu. Radši vyhrožuje a dělá, jak to všecko pozabíjí. Ale výsledek?....nanejvýš takové fotky, jako ta, co je níže. Jenže bůhví jak to vůbec bude....Vše se totiž může otočit o klidně 360 stupňů. A výsledek? Nic, nasere Vás to, ale sledovat to jen tak nepřestanete. Hra o trůny Vám to totiž určitě nedovolí! Až takovej je to závislák!

Na světě je hodně hereček, ale málo která pro film dokázala obětovat například i svojí krásu jako právě Charlize Theron. Herečka, která se narodila v Jižní Africe a mezitím prošla dost těžkou a trnitou cestou, dokud se neobjevila na chodníku slávy v Hollywoodu s Oscarem v ruce.

Charlize se narodila do rodiny farmářů, kteří obdělávali pole na kraji Johannesburgu. Dětství ale neměla šťastné. Její táta chlastal. Jednou nalitej skočil na mámu a ta ho v afektu zastřelila. Charlize na to nerada vzpomíná, ale nemůžu zde dodat reakci na její minulost, kterou v jednom z rozhovorů uvedla:

"V podobné situaci má člověk jen dvě možnosti. Buď se nadechnout a rychle plavat ke břehu, nebo se zalykat a topit, až mu dojdou síly. Vybrala jsem si první variantu, topit se mi nechtělo."

Líbí se mi, jak se Charlize dokázala hrdinně popasovat se svojí minulostí. Ona nejen, že přijala to, v čem žije, ale ještě k tomu se rozhodla odejít z JARu a začít žít úplně nový život. Máma ji zaplatila jednosměrnou letenku do Ameriky, ona se shodou okolností potkala s lidmi, kteří měli kontakty a hned bylo zaděláno na solidní hereckou kariéru. Kdo by kdy řekl, že za to bude moci scéna, kterou Charlize předvedla v bance, když ji chtěla vojebat, jako onehdá řadu dalších zákazníků. V ten moment si ji totiž všiml agent a kolečka osudu se okamžitě rozpohybovaly. Objevila se v prvním natočeném filmu Toma Hankse, do kterého se dokonce i zamilovala, aby se následně stala jednou z řady múz Woodyho Allena ve filmech jako jsou Celebrity nebo Prokletí žlutozeleného škorpiona.

Tenkrát ale nikdo netušil, že Charlize přijme roli Aileen Wuornosové ve filmu Zrůda. Vražedkyně, která se proslavila po celých státech. No a Charlize prý původně ani nevěděla, že se jedná o skutečný příběh. Jakmile to zjistila, rozhodla se, i v rámci žen jako takových, vytvořit roli, na kterou jen tak zřejmě nikdo nezapomene v rámci 21. století. Když přišla na plac, nepoznal ji totiž ani samotný režisér. Tak dokonale se z Charlize stal někdo, koho by si v ní nikdo ani nedokázal, byť jen představit. Za tu roli také dostala Oscara a zároveň všem ukázala, že dokáže opravdu cokoliv. To ostatně přišlo hned v následujících filmech - Její případ a V údolí Elah. Charlize tady opět zahrála dost náročné postavy, zkoušené osudem ženy, která by si v jiných případech radši prostřelila hlavu. Ona to ale zvládla na jedničku. Kvůli tomu jsem ji také bral jako herečku těžkých, smutných rolí, která radši zahraje dokonale na úkor všeho ostatního. Tak dokonale, že na její role zkoušených žen rozhodně nikdy nezapomenu! Věřte mi, že v těch filmech byste obyčejnější herečku nesehnali než právě Charlize. Právě ale díky té upřímnost a otevřenosti si mě dokázala okamžitě získat.

Po tom všem si ale Charlize hodně rychle uvědomila, že začíná být vnímána jako herečka nelibivých, náročných rolí, které jsou zkoušeny osudem a těžkostmi života jako takového. Taková Listopadová romance s Keanu Reevesem také není nic ke slaným tyčinkám. To vše se nicméně promítá do současnosti, kdy Charlize smutnější role chtěla trošku vyrovnat těmi více hravějšími. Proto následovaly role ve filmech jako Prometheus, Sněhurka a lovec nebo Všechny cesty vedou do hrobu. Prý aby se konečně vybouřila, trošičku si postavou odpočinula a zároveň si s ní užila legraci. U posledně jmenovaného prý například zahrála přímo samu sebe a ráda by si komedie do budoucna zopakovala.

Já jsem nicméně rád, že jako herečka to bere zodpovědně a do budoucna si chystá i ambicióznější projekty. Takový Mad Max za to určitě bude stát. Charlize si totiž týden před natáčením oholila hlavu a na natáčení přišla s pleškou naleštěnou tím nejlepším leskem, co zrovna v Namibii před natáčením sehnala. Šok pro všechny, výzva pro ní. A to je přesně ona a stejně tak i doufám, že taková bude i do budoucna, protože i proto ji mám tak moc rád. Herečku, která dbá na kvalitu odvedeného výkonu klidně i na úkor krásy. Nehledě na to, že zrovna ta se jí rozhodně upřít nedá. Herecký talent nicméně také ne...

"Nebyla jsem technicky tou nejlepší, ale získala jsem hodně velkých rolí díky tomu, že když jsem měla umřít, tak jsem umřela, a když jsem mě zešílet, tak jsem prostě zešílela."

Už se Vám někdy stalo, že jste šli do kina na Americký film a Americký herec (a ne jeden) třímal v ruce něco českého? Mně ani ne, dokud jsem posledně nešel do kina na třetí díl Expendables.

Série Expendables je pro mě něco, o čem jsem snil hodně dlouhou dobu, jako fanoušek akčních filmů. Dát do kupy herce jako jsou Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, Wesley Snipes, Dolph Lundgren nebo Jason Statham je fakt umění. O to větší radost mi dělá, když v hospodě pijou českej Budvar. To mě včera v kině fakt dostalo. Škoda jen, že se o tom nikde nemluví, protože tohle by pro českej Budvar mohla být reklama jak stehno a zároveň pro ten Americkej Budweiser vcelku slušná potupa.

O to víc mě těší, že podporu amerického filmu získává náš jediný schopně fungující národní podnik, kterého zasraní a zkurvení čeští politici chtěli už několikrát prodat i přesto, že jako jediný národní podnik rok za rokem vykazuje vyšší a vyšší zisk. Teď to alespoň vypadá, že se v tom pivovaru opravdu někdo snaží něco dělat dobře a nechce si do toho kecat ze zahraničí jak kapitálem, tak normami, které už dnes určují, jak by pivo mělo vypadat. Pivo nebo-li euro-pivo bez chuti, bez nápadu, bez invence, jen s dobrým marketingovým základem.

Na druhou stranu uznávám, že Budvar není úplně pivo, které bych v hospodách vyhledával. Často mě po něm ráno bolela hlava. Nicméně neznám jiný nadnárodní pivovar, který by kladl obrovský důraz na to vařit pivo jen v Budějovicích a jen ze surovin, ze kterých je tak specifický. U jiných pivovarských megelomanských společností to tak není. Například Plzeň a Kozel, které jsou vařeni na Ukrajině z prý stejných surovin, jako v Plzni. Osobně bych chtěl vidět, jak tam vezou ty hektolitry vody, ze které to také musí uvařit...

Nemůžu tak mít větší radost, než když mé oblíbené akční hvězdy pijí právě pivo, o kterém vím, že se ho v pivovaře stále snaží dělat poctivou cestou. Když nad tím přemýšlím, tak si asi hned odpoledne skočím na jedno kroužkovaný do místní hospody. Nicméně po komunikaci s marketingovým oddělením Budvaru jsem mírně zklamán. Odpověď totiž zní: 

"Budweiser Budvar nemá s filmem nic společného a je pouze náhoda, že se v závěrečné scéně objevil."

I tak ale musím říct, že je hezké, když se české pivo dostane do amerického filmu. O to zajímavější je, že si ho tvůrci vybrali sami a dali přednost před americkým Budweiserem, který je neustálým trnem v oku tomu našemu.

Více info o snaze zprivatizovat Budvar našimi zkorumpovanými ministry zemědělství: Zde

Venku aktuálně lehce pod nánosem mračna svítí sluníčko. Pravda tedy, že letos zatím ještě pořádně neudeřilo. Ale jakmile se počasí oteplí a obloha se trošku zmoudří, dorazí do duše každého z nás léto - období pohody, klidu a hlavně dobrodružství, která chtě nechtě čeká za každým rohem. Je jen otázkou, jak se tomu každý z nás podvolí. Kdo to přijme s radostí a kdo naopak období dusna bude chtít přečkat v chladu za betonovými zdmi chladných pokojů. Já osobně teplé počasí vnímám jako vstupenku za dobrodružstvím. Dříve jsem to vnímal snadněji, s příchodem povinností už to vnímám hůř. Pořád se ale snažím hledat cestičky, se kterými bych si modré oblohy, teplo a pozitivní náladu hledal tak, abych měl na co vzpomínat a vždy si kus z naší matičky Země mohl ukousnout na následnou vzpomínku, která, jediná, mi na konci dobrodružství vždy zůstane.

Stejně tak to ale mají i samotné filmy. Řada z nich mi zvedla náladu jenom tím, že byly a jsou. Některé totiž vypráví dobrodružství na různých cestách. Jiné zase vypráví příběhy různých lidí, kteří se dostali na životní cestu. Všechny dohromady ale vypráví dobrodružství řady z nás, ke kterým se můžeme dostat opravdu velice snadno. Stačí chtít, odpoutat se od zažité skutečnosti a jednoduše nějaké takové dobrodružství nastartovat. Pokud si tedy dřív nepřijde pro Vás.

Líbí se mi, že takový startovač může být i samotný film. S radostí vzpomínám hlavně na film Pouť, který vypráví příběh starého táty podnikatele, kterému zemře syn na Svatojakubské cestě. Ta se táhne od Pyrenejí až na severozápad Španělska do města Santiago de Compostela. Poutníci ji chodí pěšky a trvá jim to ve zdraví zhruba tak měsíc. Po smrti jeho syna se sám rozhodne tuto cestu vydat ve svých sedmdesáti letech a dokázat, že i v tomto věku je možné zažít pořádné dobrodružství. Stejně tak to ale mají i jiné filmy. Například čínský film Poslední tažení vypráví o partičce důchodců, které nebaví důchoďák a tak ukradnou auto a zdrhnou do čínské přírody. To takový film Než si pro nás přijde je pro změnu příběh dvou nemocných důchodců, kteří se náhodně potkají v nemocnici a tak za peníze jednoho procestují kus světa, aby si ten život stihli ještě na konci jejich cesty užít. Podobný příběh o mladých lidech vypráví krásný německý film Klepání na nebeskou brán. O postižených pro změnu belgický film Hasta la Vista!

No a odtud už se snadno přechází do víru poetičnosti, která v žádném dobrodružství nesmí chybět, stejně tak, jako velký kousek melancholie. Příjemně požitkářský výlet po vinicích si užijí hlavní herci ve filmu Bokovka. Já zase pro změnu čekám, až někdo takový vymyslí film na podobné téma, ale víno zamění za pivo. Dalo by se...dalo. Co se týče hlubšího zamyšlení nad životem, musím doporučit čínský film Kora. Ten vypráví příběh cyklisty, který se rozhodne odjet na kole z domovského Tchaj-wanu do tibetské Lhasy. To ve filmu Útěk do divočiny pro změnu hlavní postava utíká čistě do přírody hlavně proto, že už není schopná žít konvenčním životem.

Co se ale stane, když Vás na takové dobrodružství vytáhne okolnost sama. Ve filmech Naprosto osvětleno a Svět je velký a záchrana kyne odevšad se třeba hlavní postavy dostali do jiné země prostě jenom proto, protože potřebovali vyřešit svoji minulost a minulost svých rodin. To u filmu Šťastné míle se zase parta lidí rozhodla na černo emigrovat do Austrálie. Jenže ono je to těžký, když Vaše loď ztroskotá a Vy skončíte na pláži, kde v jejím okolím není nic jiného, než poušť. Krásný čínský film Zpátky doma pro změnu vypráví příběh Číňana, který přes celou Čínu cestuje s urnou svého kamaráda jenom proto, aby se s ním dostal domů. A samozřejmě nemůžu zapomenout jeden z nejlepších filmů loňského roku – Walter Mitty a jeho tajný život. Film, který snadno dokazuje, že vydat se za dobrodružstvím není zase tak složité. Prostě je třeba na tu cestu vstoupit a neuhnout z ní.

Na všechny tyto filmy vzpomínám hrozně rád, když jsem na nějaké cestě. Některé cesty jsou dobrovolné, některé zase tak dobrovolné nejsou. Všechny ale spojují obrovské zážitky, zkušenosti a poznání, které na cestách může zažít každý z nás. A kdy jindy na tyto cesty vyrazit než dnes, když zítra může být klidně pozdě?

Žiju na tomhle světě zatím relativně krátkou dobu, abych mohl soudit, co všechno ve filmovém průmyslu už bylo zbytečné. Nad čím mi ale do dnešního dne zůstává rozum stát, tak to je právě 3D formát, který se s příchodem filmu Avatar stal neuvěřitelně populárním a díky němu od té doby vznikla celá řada dalších digitálních krasavic, které mají na konci názvu filmu závorku, která s radostí potvrzuje, že film je ve 3D. Je to ale skutečně něco víc?

Když přišel Avatar, tak všichni mluvili o budoucí legendě v oboru. Byl to vlastně první film, který byl kompletně natočen speciální kamerou, která snímala některé záběry z více úhlů a vytvořila tak dojem třetí dimenze, tedy pocitu, že jsme skutečně ve filmu. Samozřejmě za předpokladu, že si nasadíme brýle. S tím ale také přišly všelijaké těžkosti. Například vytvořit 3D titulky nebylo nic jednoduché a vím, že už tenkrát to pro kina byl nemalý problém. Ten problém ale oni zacelili jednou hodně jednoduchou záplatou – vyšším vstupným, což se dalo předpokládat. Je ale otázka, zdali mi opravdu stojí za to jít do kina za dvě stě, abych viděl film ve 3D nebo si zaplatit o pár pětek míň a podívat se na klasický formát. Za sebe tedy říkám, že na celé čáře vyhrává klasický formát. Proč?

Avatar sice byl významným filmem. Mně se třeba líbil, i když recykloval, co mohl. Co už mi ale zase tak příjemné nebylo, tak především fakt, že když jsem si nasadil brýle, začaly mě neskutečně svědit oči. Škrábat, bolet a celkově jsem měl pocit, jako kdyby mi vlivem 3D efektu měly vyskočit z důlků. Dodnes jsem vlastně nezjistil, zdali jsou 3D brýle pro oči bezpečné. Mně osobně mi ale jejich nasazení bezpečné nepřijde. A to jsem měl takový pocit pokaždé, kdy jsem se na 3D vydal. Mnohokrát to samozřejmě nebylo a většinou se jednalo o klasická multikina, i když každá projekce v jiném sále a někdy i jiném městě. Proto hodnotím a soudím akorát ta, masověji nejrozšířenější kina s 3D projekcí.

Po shlédnutí Avataru jsem ze 3D měl dost smíšený pocit. Bylo to zajímavé, jedinečné, ale na druhou stranu bolest očí to prvotní nadšení solidně potlačovala. Následoval další film ve 3D, který jsem zkusil, a tím byl Souboj titánů. V té době jsem zjistil, že americká studia začaly do 3D filmů investovat velké peníze a s tím očekávaly patřičnou rejži na jejich účet. To znamená, že i když se třeba natočil film bez 3D kamery, stále se 3D efekty daly upravit extra ve studiu. Super, škoda jen, kdyby pak ve filmu nevypadaly tak strašně debilně a prakticky nijace. Mojí třetí zastávkou pak byl Tron Legacy, který ve 3D byl sice opět hezký, ostatně stejně jako Avatar, ale s celým filmem jsem bojoval a víceméně jsem ho shlédnul bez brýlí. Naštvaný z jinak rozmazaného plátna.

Od té doby jsem nijak závratně 3D formát nevyhledával, zároveň jsem ale sledoval, jak se kina zaplňují jednou digitální nádherou vedle druhé, vždy takticky s přídomkem 3D. Za každého diváka s radostí kasírují vstupné kolem dvou stovky a ty i přes všechny hrozby jsou stále zaplňována dalšími a dalšími digitálními orgiemi ve 3D. I několik let po premiéře samotného danajského daru v podobě Avatara. Takže to zřejmě pro studia a následně i pro multikina po celém světě smysl mělo. Zajímalo by mě ale, co se s očima návštěvníků 3D filmů stane za takových deset let. Jelikož je to dosud technologie relativně nová, tak se musím přiznat, že jsem na to hodně zvědavý. Za sebe nicméně můžu říct, že já si filmy s radostí v kině vždy radši užiju v klasickém 2D provedení, tudíž bez brýlí a bez bolestí očí. Protože pro dobré filmy platí, že jakmile je příběh dobrý a zpracování na úrovni, není pro něj třeba jakýchkoliv dalších vychytávek, které mě donutí uvěřit, že jsem zažil něco víc, než film samotný může nabídnout.

P.S. Věděli jste, že 3D už nejednomu divákovi způsobilo v kině mrtvici?

Měl sice pár legendárních rolí, ale není to žádné herecké eso. I přesto na žebříčku slávy dokázal postoupit na absolutní špičku. V životě byste ale neslyšeli o nějakém excesu, ve kterém by si ho noviny z celého světa vychutnávaly tak, jako si užívají ostatní kolegy z jeho branže z Hollywoodu. Přesto je to ale člověk, který mě dokázal uzemnit svojí lidskostí natolik, jako žádné jiné jméno, které má co dočinění právě s Hollywoodem.

Keanu Reeves se mně uvedl už v hlubokém mládí filmem Malý Buddha, kde předvedl, jak v pohodě on umí být a nemusí to nutně hrát. Následovala jedna z nejlepších akčňáren, co jsem v dětství zažil - Nebezpečná rychlost. Keanu ukázal, že nemusí být ve filmu jenom v pohodě, stačí mít krátkej sestřih a bejt tak trošku cool. Tenkrát mu to stačilo a já jsem si vrněl blahem. To, že tenkrát ovládal akční filmy především rolí Johnny Utaha z filmu Bod zlomu jsem v té době netušil. K tomuto klenotu jsem se musel vrátit až zpětně o několik let později po premiéře. Každopádně v devadesátých letech měl Keanu období, které si vysloveně užíval. Ještě aby ne, když do prvního filmu zkoušel kariéru profesionálního hokejisty a ještě předtím procestoval půlku světa a stihl se rozkmotřit se svým vlastním tátou, který radši šáhnul na chlast, než aby pochválil svoje vlastní dítě. Po tomto velkém obrození pak přichází zlom v kariéře, ale i zlom samotného křesťanského kalendáře. Přichází totiž rok 2000 a s ním film Matrix a legendární postava Nea. Pokud někdo do té doby neznal Keanu Reevese, tak Matrix všechno změnil. A Keanu díky tomu tržil tolik peněz, že se o tom všem rozhodl podělit. A tady právě začíná ten příběh, který mě tak moc zaujal.

Keanu je těžkej introvert. Rozhovory médiím dává minimálně a jelikož o něm málo kdo něco ví, těžko se s ním někdo bude o něčem bavit. I jeho soukromý život je pro mnohé velkou neznámou. Jakmile se ale začal ve svém okolí chovat jinak, než ostatní, zaujalo to kdekoho. To, že Keanu své výdělky věnoval na různé světové charity proti rakovině nebo nemocným dětem na jejich léčbu, není nic neobvyklého. Dělá to kdejaká filmová hvězda, která chce dobře investovat svoje vydělané peníze. Keanu ale strach o život zažil na vlastní oči, když u jeho sestry objevili leukémii. Od toho momentu byl pro ní oporou a investoval do její léčby 5 milionů dolarů! I díky tomu si založil vlastní nadaci, aby pomáhal dalším, stejně trpícím. Nutno dodat, že tohle už každá americká filmová hvězda nedělá. Nepřející člověk by se ale mohl zastavit nad tím, proč to ten Keanu vlastně dělá a jestli v tom nejsou nějaké zištné myšlenky. Zkuste to ale říct do očí člověkovi, co pravidelně chodil do parků, aby si tam popovídal s místními bezdomovci a zároveň jim u toho koupil jídlo!

Zajímavý příběh má na kontě Keanu i v momentě, kdy se dotočil třetí díl trilogie Matrixu a Keanu měl za to slíbeno opravdu hodně peněz a stejně tak mu mělo přicházet i ze samotného výdělku celé trilogie, která, co si budeme povídat, vydělává, div ne, do dnes. Například za druhý a třetí díl Keanu kasíroval slušných 75 milionů dolarů. On ale usoudil, že právě ve druhém a třetím dílu hlavní práci připravili maskéři, kostyméři a tvůrci digitálních efektů. Proto každému nadělil po milionu a ještě jim k tomu přikoupil motorku Harley Davidson. Ve štábu tenkrát měli kluka, co stavěl scény. Měl nějaké osobní problémy a Keanu se o nich dozvěděl. Jeho rodině pak k Vánocům věnoval 20 tisíc dolarů a se všemi se spřátelil. Ze štábu dokonce každého znal vlastním jménem. Se všemi se zdravil, se všemi poklábosil. Jestli Vám to přijde jako standardní jednání českého herce v českém filmu, tak věřte, že v americkém žargonu je toto něco absolutně nepředstavitelného.

V jednom z mála rozhovorů, co Keanu v Americe pro magazíny udělal, uvedl, že peníze je to poslední, nad čím by chtěl přemýšlet. Jestli tohle ještě někomu přijde jako pouhopouhá reklama na jeho jméno, tak musím dodat, že ve filmu Ďáblův advokát se dokonce vzdal takřka celého svého honoráře, aby film ulovil do svého příběhu ďábla, kterého dobře známe jako Al Pacino. Když mu nabízeli 11 milionů za pokračování Nebezpečné rychlosti, tak s pokorou odmítl, stejně tak, jako se vzdal role ve filmu Heat, kterou následně získal Val Kilmer. V té době totiž měl domluveného Hamleta v malém kanadském divadle ve městě Winnipeg.

Je tedy vidět, že Keanu není úplně nezajímavá tvář Hollywoodu. Jenom se chová a jedná úplně jinak, než kde kdo ve filmovém průmyslu dokáže pochopit. Jeho lidskost je až za hranicí dnešního standardu a nadšení pro hraní bere s obrovskou pokorou a radostí. I proto si na něj často a rád vzpomenu u komedií, dramat nebo romantik, kde mezi nejlepší se bezesporu zařadí Listopadová romance a Lepší pozdě nežli později. Stejně tak ale musím říct, že i jeho nadšení pro asijskou kulturu je znát a ve výsledku jeho prvního režisérského počinu s názvem Muž taiči se to absolutně vyplnilo. Keanu Reeves je tak pro mě člověk, který do Hollywoodu vůbec nepatří, ale i přesto v něm dokázal to, nad čím by kde kdo mohl jen snít. Dokázal do své práce přidat onu lidskost, za kterou si ho nesmírně vážím. A pokaždé na jeho další filmy budu koukat s velkým uznáním, které si on prostě a jednoduše zaslouží.

Je tomu už řada let, podle statistiky ČSFD dokonce osm dlouhých kousků, což se mi fakt nechce věřit, kdy jsem se setkal s první čistě stoprocentní islandskou kinematografií. Za toto setkání vděčím jedné uživatelce zde na ČSFD, nebudu jmenovat, třeba si sama vzpomene, za což ji nicméně neskonale děkuji. Nejenom díky ní, ale následně i díky náhodě, která zapříčinila, že jsem poznal islandskou hudební kapelu Sigur Rós, se tak stalo, že vznikl jeden z mnoha mých dosud nesplněných snů, nu proč by ne, sny by měl mít každý, a to návštěva této mýtické krajiny.

Island je zvláštní kus země. Je zvláštní na pohled a vše ostatní potvrzují i jeho krajané. Co krajan, to umělec, proto tak malá země disponuje vcelku zajímavou a rozhodně ne bezvýznamnou kinematografií, která Skandinávii, jako celek, naprosto perfektně doplňuje. Přesto, právě na to, jak je to malá země, se herci vcelku často opakují. No, nejenom herci, ale i režiséři. Každopádně tohle rozhodně není na škodu, protože ty témata, které se rozhodnou zfilmovat jsou většinou aktuální a nebo mysteriózní a tajuplné. V obou případech ale rozhodně ne takové, kterým by Islanďani samotní nevěřili.

Krásným příkladem je právě první film, který mě v roce 2007 učaroval. Je jím film Andělé všehomíra. Okamžitě mi předvedl přední islandské filmové tváře. Režisér Fridrik Thór Fridriksson nebo herec Ingvar E. Sigurdsson jsou jen jedni z celé řady, ke kterým jsem si za tu dobu dokázal udělat bližší vztah, nejenom proto, že je vídám poměrně často. Především proto, že si to prostě a jednoduše zasloužili. Všechno ale začalo právě u tohoto filmu.

Andělé všehomíra přesně vykreslují islandský film v globále. Je abstraktní, trošku fantastický, lehce humorný, brutálně ironický a do toho všeho zachází do těch nejtitěrnějších krajností. Do takových koutů lidského chápání, že normálně smýšlejícího člověka by některé situace nedokázaly ani napadnout. Vše podpořeno tajuplnou krajinou a čarovnou hudbou, která vytváří přesně tu atmosféru celku, jakou na Islandu mám tak moc rád.

V té době jsem se stihl zamilovat do islandské kapely Sigur Rós, vypsat se o ní zde na databázi a zároveň si užít jejich takřka bojovný film Heima, který vypráví o nich, ale také o problémech Islandu dneška.

Okamžitě následovaly další filmové pecky, které jsem sháněl, kde se dalo. V našich končinách popravdě není zrovna jednoduché sehnat nějaký tamní kousek. Nicméně jedno naprosto precizní drama se vylouplo a tím bylo takřka dokonalé, typicky severské, drama Zkalená krev. Po tom okamžitě následoval poctivě mysteriózní film Severní blata. Oba kousky jsou si hodně podobné. Ukazují totiž realitu Islandu. Ukazují, jak snadno se dá dohledat vrah klidně i ze tří století starého případu nebo ukazují zdejší problém sebevražd, které jsou hluboko za průměrem evropského státu. Nejsou to snadná témata, ale jsou to témata, která by u nás nikdy nikdo nezfilmoval.

Nejúžasnější jsou ale takové ty totálně bezvýznamné islandské příběhy na konci světa. Filmy Svatba za bílé noci, Babička Gogo a Královská cesta jsou jeho naprosto dokonalým důkazem. Nevíte, jak se žije na konci světa? Pusťte si právě tyhle filmy. Nejenom, že zaujmou, ale pakliže se Vám islandský humor zalíbí, tak dokážou doslova uhranout.

Vzorovým filmem, který přesně vystihuje islandskou víru v nadpřirozeno je pak film Říše léta. Celou dobu na něj čumíte a čumíte a až do samého konce nevěříte, že to tvůrce myslel vážně.

Tahle říše plná elfů, trpaslíků, čar, kouzel a zatoulaných leprikónů ze sousedního Irska je prostě zemí, která pakliže učaruje, tak učaruje doslova. Já si ji zamiloval a každý její film chovám v úctě k této zemi. Nejenom, že představují perfektní filmařinu. Oni nabízí jiný pohled na filmařské umění, pohled, který Vám jiná země v žádném případě nenabídne. Pohled na lidi, které patrně ani nikdy nepotkáte. A i z toho důvodu je dle mého pohledu evropská kinematografie tak jedinečná.

P.S. Pakliže chcete vidět Islanďana v praxi, podívejte se na legendární film Kdo je tady ředitel? dánského režiséra Larse von Triera. Lepšího a upřímnějšího Islanďana nepotkáte, ještě k tomu s perfektními bleskovými výboji směrem na ostatní severské země, které se naprosto perfektně popichují stejně tak, jako Češi s Moravany a Slezany. Pakliže se chcete připravit na poctivou popitku, rozhodně nezapomeňte na jednu překrásnou scénu z Grónska v podání herce Ólafur Darri Ólafsson ve filmu Walter Mitty a jeho tajný život. Nezklamou Vás!

Když jsem byl malý, děsně jsem si oblíbil francouzské komedie. Také jsem ale měl v merku klasické americké komedie nebo akčňáky, kde hlavní roli měl můj největší akční hrdina - Arnold. Na ty filmy jsem koukal tak šíleně často, že jsem si dabing jednotlivých herců doslova vryl do paměti. Jinak bych si nedokázal představit je slyšet...a ejhle. Před pár lety se na veřejnost čím dál tím více začaly dobývat předabované filmy, které mi náladu k filmu nejenom zničili, oni mi celkově zničili chuť se na daný film příště vůbec podívat..

Znáte ten pocit, kdy se na DVDčku koukáte na film, ale i tak víte, že když byste si ho pustili v televizi, budete si ho užívat úplně jinak? Tak jako přirozenějc a poctivejc? Takhle jsem to zrovna nedávno měl i já. Bažanti jsou pro mě legendární francouzská parta, se kterou jsem prožil nejednu rozesmátou hodinu. Na TV Barrandov teď točí jejich filmy a tak jsem neváhal a jednoho krásného dne jsem se na večerní filmové hody řádně připravil. Jaké bylo moje zděšení, když jsem slyšel úplně jiné hlasy. Ještě naprosto debilně zpracované v evidentně naprosto špatný a totálně odfláklý dabing. Jasně, že jsem to okamžitě vypnul. Nasranej, rozčilenej...a ten večer dost smutnej!

Nevím, proč tohle televize mají za potřebí. Akorát mi ničí vzpomínky na filmy, které jsem si jednou tak zamiloval. Je to stejné, jako kdybyste Funése zažili bez Filipovského. Ono vlastně zažili...a výsledek? V lepším případě...nic moc! Tohle ale není jediný problém. Já už jsem slyšel jinak Schwarzeneggra třeba ve filmu Komando. Jeho partizánskej flusanec se suchou odpovědí "Hovno!" na dotaz, kde má dceru, je prostě pojem, který nikdy nezapomenu. Nepřeju Vám slyšet tuhle scénu jinak. Taková cenzurovaná verze Posledního skauta je mimochodem taky k posrání...

Stejně tak je to třeba i Eddie Murphyho v Policajtovi z Beverly Hills nebo v Cestě do Ameriky. Také jsem to zaregistroval u Bebela nebo u kopy starých westernů včetně těch špagety s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Do prdele, to je vážně levnější celý den předabovávat film, než si od jiné televize koupit práva? Vážně??

Já mám ohledně tohoto jasno. Dabing je vždy jen ten jeden, většinou ten první. I když, musím uznat, že to není úplně podmínkou. Takový Štěpnička u Indiana Jonese je až neobvyklá výjimka. U starých filmů nicméně nemůžu jinak, protože v té době herci dělali dabing s láskou k filmu a ne s láskou k penězům, jak je to dnes. Jeden nadabovaný film za den ostatně mluví za vše. Navíc mě dost mrzí, že někteří herci si touto umělou zaměstnaností přijdou k penězům na úkor toho, že udělají práci, která jednou již udělána byla.

Na závěr přidám jedno video necenzurovaného dabingu v podání Posledního skauta, nebo-li o co se můžete ochudit, pokud pořádně neprostudujete, na jakou dabovanou verzi právě koukáte, pokud tedy na dabované filmy vůbec koukáte.

V dnešní době je velice jednoduché říct, že máte rádi filmy. Jenže co se pod tím pojmem "láska k filmům" vlastně vůbec skrývá? Na tohle téma by se daly vést nekonečné debaty, vždy na jiné téma. Nicméně já bych se tu dnes hrozně rád vypovídal ohledně mého aktuálně nejoblíbenějšího televizního kanálu, který mi, ať už kabelové nebo satelitní televize, mohou v dnešní době nabídnout.

Tímto televizním kanálem není nic jiného, než Cinemax. Kanál, který je součástí společnosti HBO a především kanál, který v USA měl původně nabízet tak trošku jinačí stranu Hollywoodu. Akčnější, útočnější, brutálnější a celkově dost jinou od toho, co nabízí nám právě v Česku. No a jelikož je publikum v Evropě otevřenější, bylo potřeba i myšlenku tohoto kanálu pro nás tak trošku upravit. No a čeští tvůrci ze Cinemaxu za tu chvíli stihli udělat alternativní možnost pro HBO, která fanouškům filmů nabízí nejenom aktuální evropskou kinematografii ze všech koutů Evropy, on nemá problém nás pozvat i na černý kontinent, do Asie nebo do Jižní Ameriky. A většinou s filmy, na které jsou i (pro některé nadšence)dnešní internety prostě a jednoduše krátcí! Samozřejmě vnímám i samotnou komunikaci lidí, kteří pro Cinemax pracují a na FB se stejnými nadšenci, kteří na tento kanál koukají, vcelku aktivně komunikují. Vnímám i to, že se těm fanouškům, snaží otevřít dokonce i v rámci takové příjemné filmové osvěty, kdy já sám mám možnost vidět v sérii starší filmy režisérských hvězd jako jsou Bergman nebo Truffaut.

Cinemax je prostě a jednoduše skvělý kanál a pro filmového nadšence skvělý parťák. Zažil jsem díky němu nejeden skvělý filmový zážitek, který bych do daného filmu v žádném případě nečekal. Začutal jsem si fotbal s jordánskými kluky ve filmu Kapitán Abu Raed, sledoval jsem západy slunce v zaparkovaném autě na irském pobřeží ve filmu Parkování, zaveksloval jsem si s rumunským Vekslákem uprostřed Bukureště, sledoval s bhútánskými kluky před sotva fungující televizí tehdejší světový Pohár ve fotbale, zamyslel jsem se nad tureckou otevřeností ve filmech Can a Istanbul, snažil jsem se pochopit hlavní hrdiny v belgických dramatech Ben X nebo Hasta La Vista nebo jsem si užíval řadu skandinávských klenotů kterých je tolik, že vypsat je sem by Vás začalo hodně rychle nudit. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na Asii, se kterou mě Cinemax nejednou potěšil. Kora, Poslední tažení, Slepá hora nebo Zpátky doma jsou filmové zážitky, na které po shlédnutí nikdy už nezapomenu!

A musím se pochlubit i s úplně prvním filmovým zážitkem, který mi Cinemax připravil. Film Manžel paní Iyerové vyprávějící vztah mezi Indkou a Pákistáncem je rozhodně příběhem, který stojí za to vidět. I po těch letech ho mám pořád v hlavě, stejně tak, jako závěrečnou scénu na peróně, u které jsem si uvědomil, že jsem byl součástí krásného, ale i smutného příběhu z prostředí, do kterého bych se jinak, než právě přes Cinemax, zřejmě asi ani nepodíval.

Já tvůrcům českého Cinemaxu za všechny tyto filmové vzpomínky z celého srdce děkuji. Vážím si toho, že tu na scéně existuje někdo, kdo se snaží představit zajímavé světové filmy alternativnímu publiku i za cenu toho, že se na film nebude koukat milion diváků za večer. Takové statistiky já totiž k životu nepotřebuji. Stejně tak, jako nepotřebuji den, co den koukat na depresivní Televizní noviny. Mně jednoduše stačí zapnout Cinemax a naladit film z jakéhokoliv světového kontinentu. Vím totiž, že tvůrci z tamní země mi nabídnou daleko objektivnější realitu prostředí, ve kterém se příběh odehrává, než například taková Borhyová v Televizních novinách. A myslím si, že i o tom by takové alternativní kino mělo být.

Už je to tu znovu! Z neděle na pondělí se bude konat další ročník největší filmové slávy americké kinematografie, jejíž sláva sahá až daleko do hloubky Evropy, kvůli které se já, ta malá tečka uprostřed republiky, dostatečně napojím, abych vydržel ve stavu bdělosti a potřetí si poctivě užil její přímý přenos na kanálu HBO. A bude to peklo, to mi je jasné. Především v rámci reklam, které budou brutálně často po sobě, takže z pětihodinového promítání budu takových tři a půl hodiny čistýho času sledovat reklamy na nový káry, makeupy a možná i prací prášky. I když ty snad ne. I tak mi to ale za to stojí, konečně totiž po roce opět ty herecké tváře uvidím na živo, na což se fakt moc těším. Nicméně letos jsem se na tohle všechno snažil tak nějak připravit. Snažil jsem se filmy shlédnout podle možností, abych si sám pocitově mohl rozsoudit, komu bych toho Oskara přál nejvíce. A komu by to tedy bylo?

Po shlédnutí všech filmů z nominace o nejlepší film roku, a mrknutím na následující nominace, si myslím, že největší boj svedou filmy 12 let v řetězech a Klub poslední naděje. Přičemž Kapitán Phillips a Gravitace mě také dost zaujali, ale přijde mi, že takové filmy Oskary nevyhrávají. Co se týče ostatních filmů, tak Her je moc umělecký, Nebraska dost alternativní, Philomena příliš britská, Vlk z Wall Street zase neuvěřitelně přehnaný a Špinavý trik je pro změnu brutální nuda. Každopádně 12 let v řetězech a Klub poslední naděje bude na ostří nože i v následujících kategoriích.

Za nejlepšího herce bych Oskara strašně přál Matthew McConaugheyovi. Ten totiž dokázal, že patří mezi nejlepší Americké herce současnosti. To, co předvedl v roce 2013, nemá prostě obdoby. Tři filmy, tři tak skvělé role, které se s tím, co hrál dřív, nedají v žádném případě rovnat. Takové překvapení bych fakt nečekal. Jenže proti němu stojí Chiwetel Ejiofor. Herec z Velké Británie, kterého jsem už tolikrát viděl v dobrých filmech, že bych to ani nespočítal. Teď ale pro změnu v dost významném pro celé USA - 12 let v řetězech, který byl tak dobře natočen, že po skončení jsem z něj upad do dlouhodobého šoku.

U hereček už tak přesvědčený nejsem a přiznám se, že bych si přál, aby Oskara vyhrála Sandra Bullock. Té se roky smály, přiznám se, včetně mě, aby nakonec dokázala, že se umí pro roli vysloveně obětovat. Zrození šampiona jí před lety přinesl jeden významný úspěch. Gravitace pro změnu řadu modřin a bolesti. Oskar by tak byl rozhodně oprávněný.

U vedlejších rolí je to zase trošku komplikovanější. Jared Leto pro Klub poslední naděje dost pohubnul a myslím si, že pro onu roli udělal opravdu dost. Také si pro ní určitě jde. Jenže mu v protipólu stojí neznámý Barkhad Abdi, který jakožto protivník kapitána Phillipse ukázal, proč bychom se somálských pirátů měli bát. Naprosto dokonalá role. Pokud by ale Barkhad Oskara nedostal, s čímž by nezískal nálepku "senzační překvapení letošního ročníku", tak si myslím, že další čerstvě nalezená herečka, Lupita Nyong'o, toho Oskara mít prostě musí. 12 let v řetězech je tvrdý film a herci se v něm obětovali nejvíc v porovnání se všemi ostatními filmy, že bez povšimnutí zůstat rozhodně nemůže.

Za režii bych to nejvíce přál právě Steve McQueenovi. Schválně se na ten film podívejte. Mně běhal mráz po těle celé dvě hodiny. Uvědomil jsem si, že problémy co řeším já (a že nejsou zrovna malé v rámci této společnosti), jsou pořád nijaké oproti tomu, co lidé museli přežívat v době útlaku v USA. Ten film mě opravdu dost jednoduše přesvědčil, že silný duch každého z nás je to jediné, co máme a co se zlomit nikdy nesmí.

A protože mám rád i světové filmy, snažil jsem se zkouknout i nějaké kousky, co získali ocenění nejlepšího cizojazyčného filmu. Neviděl jsem všechny, takže nemůžu soudit, ale takový Hon mě popravdě fakt dost sejmul. Hlavně samotným příběhem, ale pak také postavou, kterou si Mads Mikkelsen doslova vychutnal. The Broken Circle Breakdown z Belgie dokázal ukázat pro změnu to, že jeho tvůrci dokáží natočit film, který byste k dané zemi nikdy nepřiřadili. Nicméně Velká nádhera pod sebou Honu nabízí skrytou hrozbu, protože pokud oskaroví akademici budou abstraktně založení na úkor realitě, zřejmě si italští tvůrci budou moci gratulovat k úspěchu.

Pocity jsem si tady už vyblil dostatečně, řekl bych. Pořád je ale dost možný, že akademici se rozjedou k naprosto jiným výkonům, než mě tady v pár řádcích napadlo. Když už ale nic jiného, já jsem si tu svoje koně řekl. Uvidíme sami, jak z neděle na pondělí zařehtají. Nemůžu se dočkat. Hlavně těch reklam...

Český lev by pro českého filmového fanouška měl být především národní hrdostí. Prezentují se v něm české filmy za uplynulý rok a za těmi také stojí lidé, kteří se svoji práci snaží dělat poctivě. Tak proč by na tom neměl být i samotný Český lev? Petr Vachler to od počátku dělal po svém. Místy ale dost špatně, neprofesionálně...a trapně. A poslední roky už to bylo až pod hranicí čehokoliv. Takový rok s Lucií Bílou byl snad dokonce i to nejhorší, na oko solidně se tvářící, předávání cen, co jsem snad kdy vůbec viděl.

Každopádně Česká televize to pochopila a už té veškeré kritiky evidentně měla plné zuby. S Vachlerem se rozešla a tento filmový večer předala českým filmovým akademikům. V tu chvíli jsem si říkal, že bychom se konečně mohli dočkat něčeho poctivého, opravdového a hlavně něčeho, nad čím bychom mohli po zbytek večera přemýšlet. Přemýšlet především o tom, jaké filmy se u nás točí, jakou mají vypovídající hodnotu, a že ve skutečnosti nejsou vůbec špatné, což opravdu nejsou. To jenom náš národ musí být ke všemi tak strašně skeptický a sebekritický.

Nakonec musím ale dodat, že s večerem jsem byl spíše spokojený, než nespokojený. Zásadní chyby byly. Nebudu říkat, že ne. Za nejhorší momenty považuji především ty návštěvníky, co chodili ceny předávat. Nebyl v tom žádný řád. Jednou byly dva, pak zase tři. Někdy měli co říct, jindy zase neřekli vůbec nic. Jednou to bylo trapný, podruhý nijaký. Vypadalo to, jako kdyby si to předem vůbec nepřipravili. Tahle kaňka ale dokázala zastínit perfektního Marka Ebena, který mi jako moderátor udělal obrovskou radost. Jeho vystoupení nemělo chybu, ostatně jako vždycky v jeho případě. Možná bylo až moc střídmé, ale v jeho případě to není na škodu. Pokud jste ho pozorně poslouchali, určitě Vám musel udělat radost krásným proslovem před momentem, ve kterém promítnuli ty ikony filmového průmyslu, které tu mezi námi bohužel již nejsou. Řekl to nádherně. A skvěle například zmínil i to na hranici probírané téma, že už si plno lidí říká, jak už je všude „Dost Geisler a Vetchých". Také ta žádost, aby herci byli skromní a nesrovnávali se s Brucem Willisem byla moc fajn. Bylo vidět, že i takhle kultivovaný večer může být velice zajímavý.

A co samotné nominace? Tam se tak nějak dalo předpokládat, že Hořící keř vyhraje většinu nominací. Je to prostě příběh, který ovlivňuje celý náš národ...a ještě k tomu je odvyprávěn tak precizně, že na takovou kvalitu člověk prostě jen tak nenarazí. I přesto ale musím uznat, že co se týče předávání, tak nejhezčí moment u mě byl ten, kdy si cenu za vedlejší herecký výkon převzal Jiří Lábus. Sice jsem Klauny neviděl, ale věřím, že on svoji postavu pojal po svém, tedy jako pravý klaun.

Musím říct, že takový Český lev by mi do příštího roku rozhodně vůbec nevadil. Česká filharmonie hrála překrásně a její mnohdy delší vystoupení nebyly vůbec od věci. Ostatně řekněte hudebníkovi, aby jím hrající hudební dílo v půlce utnul...Každopádně celá ta, tak nějak, pokorná atmosféra mi vůbec nevadila. Marek Eben do ní perfektně zapadl. Dokonce i ty necelé dvě hodiny moc příjemně odsýpaly a Rudolfinum se také předvedlo jako poctivý prostor pro takovou akci. Příjemným překvapením byl i fakt, že veškeří sponzoři byli řečeni na začátku a do konce o nich už nepadla ani jedna zmínka. Je vidět, že tvůrci pořad chtěli udělat především pro film a ne pro sponzory, co si i tak namastí kapsy. Možná bych si jen do příště přál, aby se kladl větší důraz na samotné filmy, co tu za ten uplynulý rok vznikly. Přál bych si po takovém pořadu mít pocit, že ty filmy prostě musím vidět, chtě nechtě. Řekl bych, že loňský rok by si to, co se týče kvality, určitě zasloužil. A také bych si do příště přál důmyslnějšího vybírání postav pro předávání samotných cen. V tomto roce bych tyto situace vnímal asi jako největší problém. I tak dobrá...takhle by to vážně šlo.

Vlastně si nepamatuju, že bych někdy nějaký seriál vnímal tak, jako právě Temný případ, který začátkem roku začalo vysílat HBO. HBO vesměs překvapuje hodně slušnými projekty, ale že mi do hlavy nasadí takového brouka, to jsem vážně vůbec netušil.

Temný případ je ve své podstatě téměř klasická kriminálka, která se v několika dílech zaměřuje na jednoho konkrétního vraha a k tomu se postupně propracovává. Byla by ale klasická jenom v tom případě, když byste nevěděli, zdali ho chytli a nebo ne. No a tady se s tím nepárají a hned Vám závěr vysvětlí. Ten je, že případ je uzavřen. Příběh se totiž odehrává v současnosti, ve které Woody Harrelson a Matthew McConaughey vypráví, jak se k tomu propracovali. Jediné co tedy opravdu jisto jistě víte je fakt, že někdo byl dopaden. Někdo je ale dost smutný pojem a právě proto jsou tu dvě příběhové linky (přítomnost x minulost) a mezitím cosi, co je právě tou nosnou náplní plnou mystična, tajuplnosti a temnoty.

Seriál jako takový tedy okamžitě nahodil dost brutální tempo. Woody a Matthew jsou maximálně nekompromisní vyšetřovatelé, kteří jsou k tomu všemu ještě dost divní. Mají své tajnosti a ty se postupem času divákovi otevírají, což je vlastně hlavní podpůrný prostředek celého seriálu. Já na ten seriál čumím, vím co se stalo, ale nevím, co mezi tím proběhlo, tudíž teoretizuju. Vlastně o tom seriálu neustále přemýšlím a vytvářím určitý předpoklady, co se kde stalo a jaký to mělo význam na pokračování onoho vyšetřování až k samotnému konci.

Takový postup v seriálu není pravidlem. A taky u seriálu není pravidlem, že se v něm sejdou dva naprosto dokonalé herecké výkony. No a jako třešnička...už vůbec není pravidlem, že se místy dočkám takových scén, nad kterými stojím, čumím...a čumím vlastně až do teď. Ironie se střídá s násilím, to prozměnu s naprosto perfektní akcí a všechno je to propletené buranskou angličtinou střední USA a divnými lidmi, kteří se místy po tomto koutě světa pohybují. Věřím, že v tomto seriálu najdete scény, při kterých budete nechápavě kroutit hlavou a to, že je třeba pět minut bez střihu Vám dojde až v moment, kdy ten šílený akční výplach setře právě jeden jediný střih.

Temný případ se jeví jako takřka dokonalá filmařina. Nic není dokonalé, proto dodávám to slovo „takřka". Každopádně je to ale příběh, co si zaslouží pozornost každého, kdo má vztah k filmu pozitivní, což by zde měl mít prakticky každý.

Seriály jsou mor! Kradou čas, kradou kus naší duše a nutí nás koukat hodiny a hodiny na stále se, mnohdy i dost uměle, rozvíjející příběh, který nás minimálně většinu času nepřestává bavit. Také jsou to ale prostory, u kterých si člověk může odpočinout. Což už tedy, pravda, není u seriálů současných, zase takovou podmínkou. 

Není tomu totiž tak dávno, co se v komerčních televizích začaly objevovat hodně solidní americké seriálové základny. Dokonce i v Americe totiž přišli na to, že můžou natočit i vážné a solidní příběhy, které podle mého souzení započala směska kriminálek CSI. Následováno dvěma seriálovými speciály v podobě – Lost a Prison Break. No a od té chvíle Amerika chrlila a stále víceméně chrlí jeden zajímavější seriál vedle druhého. Bylo tak období, kdy jsem načínal snad všechno možný. Od výše zmíněných pokračuju seriály jako Californication, Dexter, Invaze, Euréka, Jericho, Spartakus, Walking Dead, Dr. House, Na doživotí, Sběratelé kostí, Homeland nebo komediální klasiky, které jsou zatím stále dost aktuální – Big Bang Theory a How I Met Your Mother. Tyto seriály nejenom, že mi sežraly mraky času, ale také se pro mě staly mnohdy nezodpovězenou otázkou.

Dobrá, Lost skončil a já z toho měl jednu z řady seriálových smrtí. S těmi herci žijete několik let, těšíte se na každý díl a nakonec přijde konec. Tenhle konec se mi zrovna nedávno stal i u seriálu Dexter, kvůli kterému jsem se rozhodl napsat to, co teď píšu.

V té době se to všechno totiž nějak vystříbřilo. Nebylo v mých silách koukat na všechno. Nicméně s Dexterem jsem pár let pobil a říkal jsem si, že bych si tuto nezodpovězenou životní otázku měl tak nějak uzavřít. Tudíž se také stalo a já celý leden dojížděl zbylé série, abych se nakonec dostal k další seriálové smrti. Ta, jako každá jiná, mě na konci vcelku nasrala, ale svůj účel kupodivu splnila. Nejlepší nebyla, ale i tak jsem si konečně mohl říct, že jsem si uzavřel svůj další nedokončený seriálový otazník.

V tu chvíli jsem přemýšlel nad seriály a říkal si, jak si tvůrci s námi neskutečně hrají. Oni nám podsouvají ideologicky dobré postavy a pak je kousek po kousku vyvražďují, až nakonec nezbyde vůbec nic. Ani ten samotný hlavní hrdina. Pravda je, že na konci sice stejně přijde už jen konec a po něm už akorát vzpomínky na jedno období, které jsem prožil s daným seriálem. Je ale fajn se s takovým seriálovým otazníkem po dlouhé době setkat. O to horší je, když si uvědomím, že po Dextrovi jsou další a další nezodpovězené otazníky, které čekají na odpověď.

Je tedy vidět, že seriálových smrtí se zřejmě nikdy nezbavíme. Vždy tu byly. Byly tu u posledního dílu Přátel nebo u tehdá posledního dílu Červeného trpaslíka, který nám dokázal, že jenom sympaťáci umírají mladí, a tak vlastně přežil svoji vlastní klinickou smrt. Také jsem takovou smrt prožil s cynickým doktorem Housem, ale třeba takové Na doživotí mi také profouklo skořápku se svým závěrečným koncem. Jasně, ani na Lost koneckonců nemůžu zapomenout. Šest let je holt šest let. Podstatné jsou ale ty vzpomínky, a těch já si u seriálů zřejmě nikdy nepřestanu vážit. To čekání, napětí, prožívání emocí...to žádný film nedokáže. Snad jenom Hvězdné války, které si George Lucas takticky natočil podezřele nezvykle, aby si je ve výsledku nakonec koupilo Disney a ti si z toho udělali svoji už teď nejvýdělečnější továrnu na prachy. Ale o tom zase pro změnu někdy jindy.

Snad ještě nikdy neměla Česká televize tak brutální seriálovou ofenzívu, jako na pomezí roku 2013 a 2014. Já třeba beru, že zpracování někdy není úplně dokonalé a neodpovídá přesně pěti hvězdám, ale zároveň neuvěřitelně oceňuji to, že se Česká televize do takových nápadů vůbec jenom pustila. Seriál je pojem, který tvůrcům sežere daleko víc času, než když by se pustili do samotného filmu na podobné téma. Stejně tak ale i divákovi. Je tedy třeba ho natočit tak, aby dával smysl a ten počet dílů divák bral s povděkem. A ne aby sledovanost díl po dílu klesala. Je to tudíž nesmírně náročná práce, protože divák by se k seriálům měl vracet. No a já musím říct, že právě Česká televize způsobila to, že si pravidelně sedám k televizi, abych si užil další díl velice zajímavých seriálů, které mi za poslední dobu nachystala.

Nejdříve mě sejmul Cirkus Bukowsky. Ze začátku dost komplikovaný příběh se časem proměnil ve slušně cynickou kriminálku. Ještě se tu neobjevila ty pravá herecká esa, ale už to bylo obrovské překvapení, které by od České televize nikdo nečekal. Hlavně ten cynismus je pojem, který jsem v dobrém českém filmu nebo seriálu snad ještě neviděl.

Bukowsky byl následován dalším seriálem – České století. Od toho jsem očekával hodně a nakonec se mi odměnil výbornými dialogy, skvělými herci a perfektní režií. Překvapil například Daniel Landa alias blázen Žito, ale i Trojan, Huba, Dulava, Donutil a další...V tenhle moment jsem pochopil, že Česká televize, ale i česká herecká esa mají v, tady dost zbytečně kritizovaném, Sedláčkovi obrovskou důvěru.

Onu historii nicméně Česká televize načala i v novém roce, když rozjela další dost zajímavou a nápaditou kriminálku – Případy 1. oddělení. Poctivá filmařina, výborní herci v čele s Vetchým, Vladykou nebo Polívkou. Autentické kriminální případy v Praze a okolí s autentickými přepisy rozhovorů ve vazbě. Možná ne tak efektivní, jako veškeré CSI kriminálky, ale na druhou stranu dost opravdové. Rozhodně opravdovější, než třeba takové povolání Dextera ve stejnojmenném seriálu, které vlastně ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Tato kriminálka byla hned následována dalším seriálem, který se jmenuje Čtvrtá hvězda. Pro mě osobně obrovský šok. Česká televize pod svá bedra totiž dostala Prušinovského, Krobota a snad většinu herců z Dejvického divadla. Výsledkem je po Okresním přeboru, který je také Prušinovského prací, druhý opravdu chytrý a vtipný seriál po Sametové revoluci, který není nutně jenom trapný, jak to u českých seriálů bývá, ale dokáže mi zvednout náladu už v dost tak šílené, bláznivé a zasraně zkapitalizované době. Vysloveně sitcom, který je schopný se odehrávat jenom na pár místech v jednom čtyřhvězdovém, zapadlém hotýlku a přesto dokáže parádně pobavit. Plusem jsou herci z Okresního přeboru jako Krobot, Trojan, Novotný a další.

No a na závěr všechno uzavírá seriál První republika. Od toho se přiznám, že nevím, co mám čekat, ale když to vezmu obecně, tak musím říct, že se jedná o další velice zajímavý projekt, který se opět navrací do naší historie, kterou je třeba těžit tak, jak to jenom jde, abychom dokázali být v našem současném životě co nejvíce objektivní.

Česká televize tak ukazuje, že nemá problém spolupracovat s předními českými umělci, kteří mají tento národ především bavit. A jelikož našemu národu můžou vzít cokoliv, ale smích si nevezmou, je částečně i jejich povinností, aby nás těmito seriály bavila. Pod náporem veškerého humusu od politiky počínaje a Zemanem konče musím říct, že Česká televize hodila českému divákovi dost silné záchranné lano. Jen aby se někdy v půlce roku neutrhlo, to by pak mohlo špatně dopadnout.

P.S. Jo a běžte do hajzlu s tou všeobecnou kritikou a porovnáváním našich seriálů s celým světem. Děláte, jako byste viděli všechno na celém světě. Srovnávat Případy 1. oddělení se severskými detektivkami je dost mimo, stejně tak, jako mrzutýho Bukowskyho srovnávat s těmi největšími cyniky z branže. Holt ČT dělá co umí a podle mě, i když to není třeba dokonalé, to není vůbec zlé. V porovnání s minulými lety určitě ne.

Nedávno jsem se začetl do jedné dost zajímavé, ale zbytečně velké knihy, kterou napsala Parmy Olsonová a jmenuje se Jsme Anonymous. Uvědomil jsem si, že internet je tak silná zbraň, že umět ho naprosto dokonale ovládat a být skvělým psychologem, tak tady na ČSFD dokážeme přečíst naprosto všechny uživatele. Ať už blázny, pošuky, bodohoniče nebo i ty normální, co tady taky jsou...místy. V té knize totiž byly kompletní přepisy všech rozhovorů mezi jednotlivými hackery, až jsem si kolikrát říkal, jak na to všechno přišli. Tím mi došlo, že všechno, co tady o sobě zveřejňujeme, nebo už jenom tím, že sem chodíme, komunikujeme a k něčemu se vyjadřujeme, tak vlastně vytváříme určitý tlak na celou naši osobu. Je to jako kdybychom si napsali svůj životopis a ten pak poházeli po celém Václaváku. No vždyť jo, proč ne. Možná to vypadá blbě, ale na internetu tohle děláme každým dnem a málo kdo umí internet opravdu ovládat pro svoji absolutní potřebu. Kluci a holky z Anonymous si třeba mysleli, že umí ovládat internet...a opravdu se tomu přibližovali. Ale nakonec se stejně našlo místo, kterým některý hackery naprosto brutálně sejmuli. Stejně tak je to i tady na ČSFD. Uživatelé se předhánějí, aby dokázali jeden druhýho utřít. Pak jsou tu uživatelé, co jsou záměrně blázni a nakonec je tu pár normálních, co sem přišli opravdu z čistého fanouškovství. Ale to je zase trošku jiný příběh...Tímhle jsem chtěl jenom a pouze zapřemýšlet nad tím, jakou sílu internet může a nemusí mít. Není to ale v dnešním světě příliš klaustrofobické? Co by se vlastně stalo, kdyby přestal fungovat internet? Zkáza? Smrt? Nic?