MiaMahoney

Čtenářů mé téměř neznámé knížky nejspíš není moc nebo o nich nevím, protože mi žádnou zpětnou vazbu neposkytují. Sem tam ale vykoukne někdo dychtivý informací ze zákulisí té mamonářské, prolhané, tmářské instituce tvořené partou teploušů a pedofilů v černých županech, slepě věřících v pohádky o mluvících hadech, chůzi po vodě, mrtvých navracivších se k životu a rodících pannách (čti Římskokatolická církev). To se pak pějí ódy, u kterých coby autorka uchcávám blahem, nebo naopak zbrojí kongregace tučňáků a za vehementního křižování se píší rozhořčené dopisy (u kterých coby autorka uchvávám blahem, neboť de facto potvrzují, že má kritika je oprávněná). Když je však tím dychtivým čtenářem dítě (byť mentálně vyzrálejší, ale stále dítě), to je pro mne zásah do středu terče za sto bodů. Proč? Protože vidět, že i v tak mladém věku je někdo ochoten a schopen přemýšlet o věcech, které si mnoho jiných vrstevníků ještě pořád nechává vštěpovat do palic bez použití vlastního rozumu, bez špetky zdravého skepticismu, ochoty přemýšlet, polemizovat a ptát se, dává naději a víru, že to s námi snad ještě není až tak moc v prdeli, jak se zdá. Pokud vám už takto mladý člověk přizná, že jste zformuloval všechny jeho otázky, nad kterými uvažoval (!!! kdy sakra, v kolíbce?!) a údajně podáváte odpovědi tou nejlepší možnou, nenásilnou formou, dojímá mne to kurva až k slzám. Co může být exemplárnějším přírůstkem do rubriky Made my day než vědomí, že má někdo stejné myšlenkové pochody už v tak raném věku a hodlá se dál informovat, vzdělávat, přemýšlet a diskutovat...?

Jsem na Tě hrdá, čtenářko!