Vabr

Já:

Letos poprvé jsem se účastnil jako návštěvník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a byl to zcela nový a zajímavý zážitek. Ještě nikdy jsem na filmovém festivalu nebyl a musím přiznat, že i přes to, že mě neustále bolela zadnice z nekonečného sezení, někdy hlava, jindy zase oči a neměl jsem moc čas, ani chuť jíst, takže jsem něco zhubl, tak se mi to líbilo. Byli tam lidé jako já, které zajímají filmy a kultura, a tak jsem se cítil mezi svýma. Pár kousků mě zaujalo, takže je rád pustím svému bratrovi, který zasedal ve studentské porotě, a malý počet mi utkvěl naopak v mysli svou šokující debatou (Lidi), de*ilním a zlým divákem z publika (Asterión) nebo prostě tím, že jsem u něj usínal (á-B-C-D-é-F-G-H-CH-Í-JONESTOWN) nebo odešel (Konec není podle mých představ).

Mé 3 topy:

Hlas lidu - Josef Švejda

Všechno v pořádku, brambory na řádku - Piotr Jasiński

Obchodní dům - Petr Januschka, Tereza Rozálie Koldová

Rozhodně bych na festivalu uvítal více studentské tvorby, protože ta byla z toho, co jsem viděl, tím nejlepším - dokonce i můj top je složen pouze od studentů. Rád bych také viděl Generaci A nebo Návštěvníky. Na ty jsem se bohužel nedostal, protože jsem si nestihl udělat rezervaci a fronta se táhla bůhvíkam. Na to si příště dám pozor. To je vlastně hlavním důvodem, proč jsem sledoval samé anglické nebo experimentální dokumenty, protože na ně tlačenice nebyla. Nicméně jsem rád, že jsem viděl i několik experimentálních, neboť jsem si rozšířil i svůj obzor a zjistil, kolik forem může dokumentární film mít.

Moje nejoblíbenější vzpomínka:

Dvě hodiny jsem seděl na zemi, četl si knížku Zeď (doporučuju!) a pil gin s tonicem jen proto, abych si zajistil místo ve frontě na dokument Zdola, protože jsem si neudělal rezervaci. Ten dokument za to ani nakonec nestál (facepalm).

Příští rok jedu určitě znovu (pokusím se víc chodit a dělat rezervace na sekci Česká radost, protože v ní jsou nejvyhlášenější a nejkvalitnější dokumenty) a možná dojde na natáčení mého vlastního dokumentu právě v centru MFDF Ji.hlava, ale to zatím nebudu předbíhat, dokud není vše potvrzené.

Brácha:

Dostal jsem se spolu s kámošem z brigády do poroty na 26. ročník Ji.hlavy a bylo to zkrátka super. Nikdy jsem totiž nebyl součástí něčeho takového jako je dokumentární festival, a už vůbec ne být v jeho studentské porotě! Byl jsem neuvěřitelně poctěn, když jsem zjistil, že mě vzali. Během festivalu jsme museli zkouknout povinně asi přes 20 dokumentů ze sekce Česká radost a následně vybrat vítěze. Bylo to docela intenzivní - volnýho času jsme moc neměli, na jídlo jsme museli dost často běžet a občas byla fakt výzva u některých dokumentů neusnout (já se přiznám, usnul jsem 2x a jednou to bylo něco mezi bděním a spaním (ostatní podobně)). Jako porotci jsme dostali privilegium předbíhat obyčejné návštěvníky, abychom se vždy do sálu dostali, což jsme taky hodněkrát museli využít, a ne vždy to bylo příjemné - takové ty pohledy lidí jakože co děláme atd. Při poslední projekci - Zdola v DIODu - nás dokonce ani nechtěli pustit dovnitř! Prej, že žádní porotci nejsou nebo co, to jsem teda nepochopil, ale nakonec jsme se tam chválabohu dostali. Atmosféra samotného festivalu byla jinak doopravdy skvělá - hodně lidí, k tomu často milí a docela podobně smýšlející, se zájmem o filmy a dokumenty! Závěrem děkuji za fantastickou zkušenost a snad budu moct být i příští rok ve studentské porotě :-)!

Mé 3 topy:

KaprKód - Lucie Králová

Generace A: Ať si každej dělá, co chce - Kryštof Zvolánek

Ti, kteří tancují ve tmě - Jana Ševčíková

Za mě se v České radosti našly jak vysoce kvalitní kousky, tak ty špatné či nudné, ale také ty průměrné. Naštěstí však v drtivé většině převažovaly ty kvalitní, o kterých má cenu mluvit. Překvapilo mě, jak dokumenty dokáží být natolik zajímavé - jak po technické či námětové stránce - ale taky emotivní (např. KaprKód nebo Ti, kteří tancují ve tmě), takové byly nejlepší.

Moje nejoblíbenější vzpomínka:

Bylo jich hodně, opravdu moc, takže je těžké vybrat. Ale když už tedy musím, tak asi vzpomínka na slavnostní zakončení, kde jsem se opil. Seděli jsme v sále DKO v hogo fogo společnosti u kulatého, bíle prostřeného stolu s vínem, no a mě nenapadlo nic lepšího, než vypít co nejvíc a nejrychleji. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se opil, po nějaké době poblil (sebe, židli; kámoš se začal smát) a když jsem vstával a šel na záchod s mámou od holky, co byla se mnou v porotě, tak téměř převrátil židli a sám se jen tak tak udržel, abych nespadl na vedlejší stůl (to se kámoš smál snad ještě víc). Ze záchodů jsem si potom šel povídat s náhodným týpkem na schodech, šel s ním vykouřit ubalený cígo, co jsem od něj dostal, a celej zbytek večera tak nějak v kostce prokecal a strávil mimo hlavní dění, přestože jsem byl samozvaný porotce :D. Sice jsem neviděl, jak šli od nás předávat cenu Šťastně až na věky, ale zato si to užil po svém, a to se sakra počítá (stejně jako odvoz k babičce).