Lanark

V oněch nočních hodinách jsem pochopil otcův aristokratismus. Celý jeho život byl prodchnutý noblesní dobrotou a zdvořilostí. Dlouho jsem seděl u jeho lůžka, nemluvili jsme, jen hleděli jeden na druhého. Díval se mi do očí upřeně a zamyšleně, později se mi zdálo, že i pátravě, jako by mu hlavou běžel proud vzpomínek. Vydržel jsem ten pohled. Takhle jsme zůstali dobrou hodinu. Na co vzpomínal? Co asi chtěl vědět? Nikdy o tom nemluvil a neřekl mi to ani ve své poslední hodince. Jeho mlčení bylo výrazem taktu, nikoli slabosti. Věděl, že mezi lidmi člověk bez taktu a diskrétnosti nic nesvede a že tajemství druhých je třeba respektovat. A přece se mi díval do očí tak upřeně. Loučil se se mnou, se svým nejstarším, a připadalo mi, že mi chce cosi předat, nějaké kouzelné slovo, zaklínadlo naší rodiny, nějaké poučení pro život, vzájemný klíč od našich srdcí – ale pak setrval v mlčení jako ten, kdo ví, že nikomu není pomoci, se svým údělem zůstane každý sám, jednotlivec i rodina. Díval se na mne pátravě, očima doširoka otevřenýma, jako by se chtěl konečně dovědět, kdo vlastně jsem, jako by žádal odpověď na nějakou prastarou otázku. Já mu ji však neuměl dát. Nakonec natáhl hebkou, nervní ruku a uchopil moji. Neřekl ani slovo; zavřel oči; pochvíli stisk uvolnil. Já jsem se zvedl a odešel.