Fifer

Prigl.cz miluju, když jsem se dozvěděl, že Pavel Š. bude psát pro Alarm, neměl jsem radost. Na Priglu.cz bylo sympatické, že nenadržoval nikomu, všichni byli kokoti. Podaří se autorovi udržet si tento odstup, když Alarm má přístup zcela jiný, angažovaný? Na nějakou finální odpověď je brzy. U mnoha článků nemám výhradu. Jen tady u recenze na Trainspotting 2 mu to, řekl bych, ujelo:
„Ve své snaze jít proti proudu času je film natolik poctivý, že vypráví důsledně pouze z pozice bílého muže. Ze sebejisté středoškolačky Diane, která před dvaceti lety dokázala při kouření haše s nadhledem zkritizovat Rentonovu generaci jako zahleděnou do minulosti, tvůrci udělali nudnou právničku, která se Rentonovi vlezle podbízí."

Nemám problém s hodnocením filmu samotného, jde mi o ten zcela evidentní ideový rámec totožný s Alarmem. Alarmovskou klasikou je v každém článku zmínit diktát bílého heterosexuálního muže, takže i tady jsme se dočkali. Jistě by mohl scenárista zvolit nové, například ženské vypravěče, nicméně pokud se přidrží těch původních, těžko mu vyčítat princip „all male panels" - diverzita pohlaví by přece měla být v tom, že mají vznikat (a skutečně vznikají!) i „ženské Trainspottingy", filmy z perspektivy žen, ne že přestaneme točit filmy vyprávěné pouze mužskými postavami. Všimněte si, jak Pavel nostalgicky vzpomíná na původní Diane z jedničky. Ano, ta sice byla emancipovaná a kritická, ale kdybychom ji chtěli zkritizovat (a použili metodiku Alarmu), mohli bychom s klidem říci, že byla scenáristickým konstruktem pro dospělého heterosexuálního bílého muže, kterak si užít divoký nezávazný (a zakázaný!) sex s mladou školačkou. Vše záleží jenom na tom, jaký postoj se rozhodnete zaujmout. Jednu postavu snadno podáte jako emancipovanou silnou ženu či jako trapný sexuální objekt.

Ale zpátky ke dvojce. Fascinuje mě, jak opačně lze vidět postavu Diane a její vývoj. Já jsem si z filmu odnesl zcela opačný dojem. Diane ve filmu se k Rentonovi chovala mile a s trochou nostalgie si vzpomínala na svoji pubertální lásku, ale zároveň dávala velice zřetelně najevo, že už je dávno někde jinde. Tedy zatímco ona těch 20 let budovala kariéru, tihle žertovní herákovští mimoni se vůbec nezměnili. Jinými slovy, Diane bychom mohli klidně vidět jako oslavu emancipace, kdy zatímco pánové se flákají po hospodách a berou drogy, tak ona na sobě tvrdě makala a vyplatilo se jí to. Jenomže Alarm se sice bije za zájmy žen, ale zároveň je velký kritik kapitalismu, tudíž korporátní právnička nemůže být dost dobře symbolem úspěchu, neodpustím si rýpnutí, že z pohledu některých autorů Alarmu se zdá, že je záslužnější brát herák na podpoře, než být korporátní právník. Ať tak či onak, Diane je k Rentonovi přátelská, ale je to přátelství blahosklonné. Asi jako když svezete svého spolužáka z gymplu svým bavorákem, když čeká na autobusové zastávce. S podbízením to nemá ale nic společného, tedy tak to alespoň vidím já. A to je na tom právě zvláštní, kdo z nás dvou má pravdu, jestli Pavel Šplíchal nebo já, to nevím. Ten ideový rámec Alarmu je ale v jeho recenzi velmi patrný.

Článek zde