CSSML

„Honosiž se jménem jakýmkoli, oslavujž se čili již ses oslavil titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí k tomu přispíval, aby chudí byli potlačováni, aby ze sedlákův nešťastných pot a krev ssály a srkaly, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, a jestliže jsi pro uvarování hněvu panovníkova, neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk mlčel, kdež jsi za vlast nanejvýš zkormoucenou mohl mluviti a řečniti, aneb jestliže jsi dokonce jazykem a pérem prodajnými všecko to potvrzoval: tož krev nešťastných přijde na tebe a na syny tvé! Dělej co dělej, byť i den co den Bohu obětoval, den co den zpovědníky unavoval, den co den přijímal tělo Kristovo a krev Boží – zatracení svého požíváš a piješ, Těla Božího zneuctívaje. Nešťastníče! prvé vydej a vyvrhni krev chudiny, kteréž ses nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti Boží stojíš žije i umíraje, viník tolika zlého, což nižádnými pobožnostmi odčiněno býti nemůže, leč toliko napravením spravedlnosti. Odplatiž Bůh každému, jak pro vlas zasluhuje, dobře-li či zle..."

Zdroj: Bohuslav Balbín, Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, Praha 1869.

Podobenství o boháči a Lazarovi (kol. 1510)

Alan Hovhaness, arménsky: Ալան Յովհաննէս (8. března 1911 – 21. června 2000) byl arménsko-americký hudební skladatel.

V panteonu skladatelů dvacátého století se řadí mezi nejodvážnější experimentátory na hudebním poli.

Toto tělo bude vzkříšeno. Nezůstane nemohoucím, jakým je. Bude vzkříšeno. Jako se železo při styku s ohněm změní v oheň, změní se i tělo v nesmrtelné. Lépe to ví Pán, který vstal z mrtvých. Tedy toto tělo vsta­ne z mrtvých, ale nezůstane jen při tom, nýbrž bude věčně žít. K životu ne­potřebuje už jídlo ani schodů, po kterých by se mohlo vystupovat. Stane se duchovým, tak podivuhodným, že to nemůžeme vystihnout. „Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce a měsíc, jako jasná obloha" (Mt 13,43, Da 12,3). Bůh, který předvídá, že lidé tomu nebudou chtít věřit, dal nepatrným broučkům schopnost vysílat v létě z těla světelné paprsky, abychom na jejich příkladu uvěřili tomu, co očekáváme. Ten, kdo dává část, může dát všechno. Kdo způsobil, aby brouček svítil, daleko spíše způsobí, aby spravedlivý za­zářil světlem.

Jaký to oheň mě spálil,
jaký stín to na mě dolehl?
Byl jsem jako tvrdý kámen, ta rána mě roztříštila na kousky.
Byl jsem jako pevnost ze železa, rozpustil jsem se jako vody.

Ona prošla kolem mě, celá ve své kráse,
pohupovala boky.
Ohlédla se a podívala se mi do očí
a má duše se zachvěla.

Toho dne byla slunečná neděle.
Kráčel jsem směrem ke klášteru,
nesl jsem kadidelnici
a v ruce zpěvník žalmů.

Kráčel jsem, ponořen do četby,
a když přišel čas večeře
zahořel jsem plamenem.
Pak už jsem ani nečetl ani nepsal.

Přijela na šedém arabském hřebci,
projela kolem, záříc krásou.
Její oči by svedly Tabríz,
její řasy mě připravily o duši.

Hodila mi jablko, nešel jsem blíž,
Hodila mi druhé a já se pro něj sehnul.
– Ty jsi muslimka, molláhova dcera,
a já jsem Hovhannes, knězův syn.
Proč jsi mi hodila to jablko?

– Pojď, synu nevěřícího,
Jak dobře jsi promluvil!
Jsem muslimka, molláhova dcera,
a ty Hovhannes, knězův syn,
vyznejme si lásku navzájem.

Celá balada ke stažení

Karl Brjullov: Turecká dívka (1838)

Vpravdě je důstojné blahoslavit tě, Bohorodičko,
navěky blažená a neposkvrněná, Matko Boha našeho:
Cti hodnější jsi nad cheruby a neporovnatelně slavnější nad serafy,
bez porušení jsi porodila Slovo: pravá Bohorodičko, velebíme tě.

Zdroj: Božská liturgie našeho svatého otce Jana Zlatoústého, Praha 2007

Skladba Adagio per oboe, cello, organo e orchestra od pozapomenutého misionáře bratra Domenica Zipoliho S.J. se nápadně podobá slavnější skladbě Gabrielův hoboj od Ennia Morriconeho z filmu Misie. Posuďte sami, zda a jak hodně se Ennio Morricone inspiroval hudbou svého krajana, jezuitského misionáře z Paraguaye.

Nerozumím chevsurským sestrám ani slovo, ale dobře se poslouchají a moc pěkně se na ně dívá. Po dlouhé době klip s úrovní.

Povedená ukrajinská verze bez doprovodných tuc-tuc pazvuků.

Veni, Sancte Spiritus,
et emitte caelitus
lucis tuae radium.

Veni, pater pauperum,
veni, dator munerum,
veni, lumen cordium.

Consolator optime,
dulcis hospes animae,
dulce refrigerium.

In labore requies,
in aestu temperies,
in fletu solatium.

O lux beatissima,
reple cordis intima
tuorum fidelium.

Sine tuo numine,
nihil est in homine,
nihil est innoxium.

Lava quod est sordidum,
riga quod est aridum,
sana quod est saucium.

Flecte quod est rigidum,
fove quod est frigidum,
rege quod est devium.

Da tuis fidelibus,
in te confidentibus,
sacrum septenarium.

Da virtutis meritum,
da salutis exitum,
da perenne gaudium.

Souhrn komentáře moderního benediktina Doma Jeana de Monléona (1890-1981) ohledně vyvraždění Kanaánských Izraelity pod vedením svého vůdce Jozueho:

Pokud se týká samotného Jozueho, jednal nikoliv z nenávisti, rasismu, lačnosti, ctižádosti nebo čehokoliv jiného, ale ze striktních, přesných a opakovaných příkazů samotného Boha. Sv. Jan Zlatoústý říká, že Jozue by možná osobně dal přednost nějakému méně vražednému řešení, Bůh však měl jistě své vlastní důvody. Ty nemůžeme s jistotou znát, můžeme však činit rozumné odhady. Začněme tím, že my všichni lidé kvůli svému dědičnému hříchu („Co to je?," zvolá moderní člověk.) musíme platit dluh smrti, času, způsobu a místu, o nichž rozhoduje Pán života a smrti, jímž je Bůh. Pro hříšníky jako Kanaánští může být milosrdenstvím to, že umřou spíše dříve než později, zvláště poskytne-li jim způsob smrti čas činit pokání a spasit tak své duše pro věčnost.

Dále, Kanaánští byli skutečně hříšníky pohrouženými do páchání strašných zločinů a jako lidstvo před Potopou, jako Sodomští a Gomorští, i oni naplnili pohár Božího hněvu: prostituce všeho druhu, bestialita, incest, čarodějnictví a zvláště rituální vraždění dětí, jak jej prokázaly četné archeologické vykopávky v Palestině, při nichž byly odkryty maličké kostry v prostředí, jež je jasně identifikovalo jako oběti atd... Navíc, pokud by Kanaánským bylo dovoleno přežít, představovali by vážné nebezpečí, že zkazí Izraelity, jak až příliš jasně ukázaly následné dějiny.

V méně vzdálené době, před nějakými 400 lety (ale pořád ještě před nástupem liberalismu!), se první misionáři v Kanadě cítili povinováni usoudit, že jediným způsobem, jak se vypořádat s jistým kmenem, je vyhladit jej. Kanonizovaný světec řekl: „Po opakované zkušenosti s jejich věrolomností, ať šlo o mír nebo Víru, se od nich již nedá doufat v nic jiného."

Zdroj: http://rexcz.blogspot.cz/2015/05/komentar-eleison-cdii-pomsteny-hrich.html

Nicolas Poussin (1594–1665): Vítězství Jozua nad Amalekem

Tesat do kamene...

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5 000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5 000 Kčs pohřbím celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem. Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu. Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, prišli za mnou, abych si uklidil kolo, že tudy pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné. A od té doby jsem nezaměstnaný.

Výborná skladba neprávem opomíjeného belgického skladatele.

A když otevřel pečeť pátou, uzřel jsem pod oltářem duše těch, kteří byli usmrceni pro slovo Boží a pro svědectví, které svědčili. I zvolali mocným hlasem: „Jak dlouho ještě, Pane, Svatý a Opravdový, nebudeš souditi a mstíti naši krev nad obyvateli země?" A bylo každému (z nich) dáno bílé roucho a řeklo se jim, aby ještě posečkali krátký čas, až budou v plném počtu jejich spoluslužebníci a bratří, kteří jako oni mají býti usmrceni. (Zj. 6, 9-11)

Jak strašné musí být pekelné tresty, když zadostiučiní Boží spravedlnosti za hříchy, kterých se i bezbožní děsí. V pekle však neskončí jen ti, co vraždili, mučili a znásilňovali, ale každý, kdo umře v těžkém hříchu, byť by to byla hříšná myšlenka.

Arménská genocida: http://gloria.tv/?media=129312&language=cmurv3vAUzX

Kodex Martínez Compañón (asi 1782–1785) sestavil Baltasar Jaime Martínez Compañón (1737–1797), biskup Trujillo v Peru a arcibiskup Bogoty. Kodex obsahuje 1411 akvarelů a 20 skladeb, které dokumentují život v biskupově diecézi. Hudební ukázky pro biskupův text pravděpodobně shromáždil Pedro José Solis, regenschori v katedrále v Trujillo v letech 1781 až 1823. V zachycených skladbách se jedinečným způsobem mísí barokní evropské motivy s domorodými indiánskými prvky. Přeji příjemný poslech.

Oběti velikonoční
ať křesťané chvály vzdají.

Beránek ovce vykoupil;
Kristus nevinný Otce se hříšníky smířil.

Smrt a život soubojem
utkaly se podivným;
kníže života zemřev,
vládne živý.

Marie, o řekni nám,
cos jsi uviděla tam?

Hrob Krista živého
a slávu viděla jsem vzkříšeného.

Svědky jeho Anděly,
rouška, šat tam ležely.

Vstalť Kristus, moje naděje;
předejde vás do Galileje.

Víme nyní o pravdivém zmrtvýchvstání;
vítězný ty králi, ukaž nám své smilování.

Amen. Aleluja!

Pán Ježíš slibuje zvláštní odměny učedníkům, kteří s ním vytrvali v jeho zkouškách (Luk. 22, 28). Jistě i Matce Boží jsou zvláště milí ti věřící, kteří s ní cítí a prožívají její bolesti. To ostatně sama dala najevo v soukromých zjeveních svým vyvoleným duším. (Antonín Stříž, Římský misál, 1945)

Druhá Božská osoba působením Ducha svatého vzala na sebe člověčenství z Marie Panny a sice při zvěstování narození Kristova.

Syn Boží vzal na se lidské tělo a lidskou duši, jako by se oděl rouchem, by se nám mohl na zemi ukázati; i my se čistě oblékáme, jdeme-li z domu mezi lidi. „Při svém vtělení učinil Bůh jako slunce, které se musí zahaliti mraky, má-li býti viděno našim slabým zrakem (jinak bychom oslněli); Bůh se totiž zastřel mrakem lidského těla, by ho naše mdlé oko mohlo viděti. (Ludv. Granad.) Myšlenka lidská se odívá slovem, by byla i zevně slyšitelnou; tak i Bůh se oděl lidskou přirozeností (tělem a duší), by ho lidé viděli. Sv. Jan evanď. praví: „A Slovo (= Syn Boží) Tělem (= člověkem) učiněno jest a přebývalo mezi námi (= žil mezi námi lidmi 33 roků) (Jan 1, 14). Vtělení se stalo v tom okamžiku, když Maria řekla andělovi: „Staniž mi se podle slova tvého." (Luk. 1, 38) Toto slovo Marie stáhlo Slovo s nebe na zem (Sv. Bern.) Jako obraz slunce najednou se objeví v tiché hladině mořské, tak se objevila druhý božská osoba v životě Panny Marie. Mýlí se, kdož se domnívá, že se nejprve utvořilo člověčenství Kristovo a potom teprve že se s ním spojila osoba Božská, Také ti jsou na omylu, kteří míní, že Kristus přinesl sebou své lidské tělo s nebe. (Tak učili Valentinianovci.) Kristus má své tělo z Marie Panny. Učiněn jest ze ženy (Gal. 4, 4), a podle těla jest z pokolení Davidova. (Řím. 1, 3) Syn člověka ovšem sestoupil s nebe (Jan 3, 13), nikoliv však jeho člověčenství, nýbrž osoba Božská. Kristus neměl tělo zdánlivé nýbrž skutečné, které bylo podrobeno bolesti a smrti, tak jako naše tělo. Proto Kristus trpěl hlad, žízeň, cítil únavu, třásl se strachem, proléval krev a konečně umřel. Kdyby byl měl Kristus jen zdánlivé tělo, nebyl by mohl umříti a nás vykoupiti. Také se nesmíme domnívati, že snad Božská přirozenost, která je společna všem třem Božským osobám, s nebe sestoupila a s přirozeností lidskou (t. j. s tělem a duší lidskou) se spojila. V tomto případě byly by se musily státi všecky tři Božské osoby člověkem. To není možno již proto, že tímto spojením byla by musila nastati změna v Božské přirozenosti. Tedy jen jedna osoba Božská z celé nejsv. Trojice, a to Syn Boží vzal na sebe člověčenství. Bůh (= Božská osoba) stala se člověkem, nikoli však božství (= božská přirozenost). Ovšem jest Božská přirozenost těsně spojena s lidskou přirozeností a to v Božské osobě Kristově. – Mimo to je jisto, že všecky tři Božské osoby spolupůsobily při vtělení Syna Božího. Neboť skutky Boží navenek mají svůj původ v Božské přirozenosti, která je společná všem třem osobám.

Vtělení jest vlastně dílem všech tří Božských osob.

Všecky skutky Boží jsou společny všem Božským osobám, tedy i vtělení. Všecky tři osoby tedy utvořily lidské tělo a duši a spojily s nimi druhou Božskou osobu. Jako když tři bratři jednoho ze sebe oblekou v drahocenné roucho, tak všecky tři Božské osoby jednu osobu ze sebe oděly rouchem člověčenství. „Na citeře slyšíme, kterak struna vydává líbezný zvuk a přece jsou to tři, kteří napomáhají k vyluzení těchto zvuků: lidská ruka, umělost hrajícího a struna. Tak i druhá Božská soba vzala sama (jediná) na sebe tělo a stala se viditelnou, a přece to byly tři osoby, které při tom spolupůsobily." (Sv. Aug.) Tělo i duše je činna, by člověk přijímal potravu, a přece potrava se spojuje jen s tělem; tak při vtělení spolupůsobily všecky tři Božské osoby, a přece jen s druhou Božskou osobou se spojila lidská přirozenost. (Sv. Fulg.) Vtělení však se připisuje hlavně Duchu sv., protože jest největším skutkem lásky Boží; skutky lásky připisují se však vždycky Duchu sv., Duchu lásky mezi Otcem a Synem. (Ř. K.) – Sv. Otcové pochybují o tom, že by se byl mohl státi člověkem i Bůh Otec nebo Duch sv. Bylo však příhodným, aby ten, jenž již od věčnosti jest „Synem Božím", stal se také „synem člověka", by ten, jenž jest nejdokonalejším obrazem Otce, opět vydobyl lidem ztraceného nadpřirozeného obrazu.

Spirago F., Katolický lidový katechismus, část. I.: Věrouka, 1903, str. 151–152

Tentokrát vlastní tvorba...

Homosexuálové mají akorát jiný styl života, je potřeba je tolerovat

Hříšný názor nelze tolerovat nikdy, někdy lze tolerovat toho, kdo jej zastává a vyznává, pokud tím neohrožuje ostatní lidi. Příklad: Manžel může mít názor, že má právo svou ženu surově bít. Může se takový názor tolerovat? Určitě ne, a také není tolerován, a ani ten kdo ho praktikuje, není tolerován, naopak je trestán a nikdo se nad tím nepozastavuje. Kdyby takový manžel začal u soudu mluvit o tom, že je to jeho žena, ať starost o ní přenechají jemu, že má právo ji bít, že tím zasahují do jeho práv, že jsou netolerantní, že jej diskriminují, tak si každý soudný člověk bude ťukat na čelo. Neexistuje právo na bití ženy. Jak to lidé poznají? Nevěřící z přirozeného zákona, který Bůh vložil každému „do srdce", katolíci navíc ze zjeveného zákona, z Písma sv. a Tradice Církve sv. Stejně je to např. s potraty, ženy křičí, máme právo, je to naše tělo... Neexistuje právo na potrat, na zabití nenarozeného dítěte. Dokud lidé uznávali přirozený zákon, tj. přirozeným rozumem poznávali, že vražda nenarozeného dítěte je nedovolená, stát potraty přísně trestal. Dnes je stát propaguje a lidé tleskají. Stejně tak neexistuje právo na homosexuální soužití, což je opět poznatelné z přirozeného zákona, schvalování těchto svazků nebo homosexuální pohlavního styku se rovná odpadu od katolické víry či jejímu zapírání.

Tvou pravdu ti neberu, ale mám jiný názor

To, co píši, není moje pravda. Kdyby byla, nemusela by to nutně být pravda. Mohla by to být lež. Tuto pravdu předává Katolická církev a ta ji má od Boha, Pána Ježíše Krista, který přibližně třiatřicet let pobýval na zemi a hlásal ji. Sám Bůh přišel lidem říct, co je pravda, takže za ni nelze považovat něco, o čem On říká opak. Není možné k tomu přistupovat způsobem, já mám svou pravdu, ty máš svou pravdu, já jsem šťastný, ty jsi šťastný – skutečná pravda je jen jedna. Katolická věrouka, ta skutečná, ne moderní, má velmi blízko k matematice svou logickou výstavbou. Katolická církev říká: 1 + 1 = 2, jeden bludař tvrdí: 1 + 1 = 3, druhý bludař: 1 + 1 = 33. Nikdo neřekne, chvíli se bude počítat jedním způsobem, pak druhým, nebo vy si počítejte po svém, já si budu počítat, jak chci, to by znamenalo chaos. Stejně tak se lidé musí řídit podle jediné pravdy hlásané Církví, nikoli podle bludů. Jinak to vede k chaosu, který pozorujeme kolem sebe: někdo řekne, zabít nemocného je prospěšné, jiný rozvody jsou dovolené. Podobně je nesmyl, když někdo říká, že lidé si mohou vybrat pravdu, nebo že děti mají hledat svou pravdu. Dává snad učitelka dětem ve škole na výběr, kolik chtějí, aby 1 + 1 bylo? Ne, řekne 1 + 1 = 2, kdo to tak nenapíše, má pětku. Je snad učitelka netolerantní? Podle moderního chápání pravdy ano.

Poznámka: Zamyšlení si nečiní nárok na originálnost, ani na vyčerpávající rozbor tématu. Původní text, vzniklý jako reakce v diskuzi, byl pro deníček mírně upraven. Případné oslavné ódy či hanopisy směřujte do mé pošty.