spotczek

Mít tak možnost někde se na chvíli zaseknout a potkat se tam s někým, kdo Vám nastaví zrcadlo.
Bůhví jestli tohle přání stálo na počátku první režijní práce Ivana Trojana. Ale my diváci tuhle málem psychoterapeutickou šanci dostali. Stejně jako 5 postav v jednom uvízlém výtahu; Hynek Čermák v roli bankéře s dcerou ve střídavé péči a s diagnostikovanou fobií, Myšička jako postarší fyzik Krumbach s dcerou v zahraničí, Melíšková jako vytížená matka a účetní Modřanská a Veronika Kubařová jako mladá, nezávislá cestovatelka Sylva bez stálého zaměstnání. Dokonce si tihle všichni (ještě s dramaturgyní a violistou) svoji roli napsali a skrývají se pod autorským jménem David Doubt.
Hra se přes osudy zmíněných hrdinů dotýká nadčasové složitosti mezilidských vztahů, ale i problémů dnešních, jako prostého zaměření na výkon, výkonnost, a proto podporující především mládí, na peníze, na účel, jenž světí prostředky a nemilosrdně zapomíná minulé úspěchy apod.
Pro Dejvické divadlo jsou už dneska skvělí herci, scéna, kostýmy, hudba atd. v podstatě normou a nepřekvapí, podobně jako jejich mix humorného s vážným. Co mě však zarazilo, byla úžasná emocionální působivost. Tedy alespoň já měla pocit, že se chvílemi celé divadlo smálo nebo celé napětím ztichlo, což je pro dnešní otrlé a často cynické publikum nesmírně vzácné. Vlastně je hotový div, že statická scéna 2x2 metry se stále stejnými protagonisty dokáže hodinu a půl udržet divákovu pozornost, a ještě ho bavit.
Schválně jsem nezmínila posledního spolucestujícího, zvláštního cizince Aslamase Matěje Kroupy, který se po většinu času vůbec neprojevuje. Sama pro sebe jsem si ho interpretovala jako bytost ryze nadpozemskou. A nejen pro jeho úžasnou violu. Konec hry mě totiž značně znejistil, zdali se vůbec jednalo o obyčejný výtah...
Každý se mnou nemusí souhlasit.
Na divadle jsou jakési modelové situace a neuvěřitelné, až přehnané scény v pořádku. Už Aristoteles si od slušného dramatu (on tomu říkal tragédie) žádal pořádnou dávku katarze. Mně se jí tady dostalo.