principessa

Komu si mám jít pro radu,

když bolesti mám plnou zahradu.

Ta zahrada kvetla, jen radosti plna,

ptáčci na stromech zpívali.

A v noci svítila překrásná luna,

lidé se na sebe usmívali.

 

Až jednou přišel člověk zlý

a utrhl větvičku z vzácného stromu.

Ten strom žalem zemřel, vždyť o dítě přišel,

a člověk si větvičku odnesl domů.

 

Celý sad truchlil nad velkou ztrátou

a vzbouřil se proti světu.

Řekl si, že už žádný člověk nespatří jeho květů.

 

A tak ten sad plný bolesti v duši,

kterému dávno už srdce nebuší.

Ochabl, zesmutněl, už květy nemá

a v jeho srdci zní písnička němá.