Ajantis

Předně je tu sobectví prospěchářů, jež potřebuje pomoc kultury a na oplátku jí zase pomáhá, přitom by jí však zároveň chtělo předepisovat cíl i měřítka. Odtud pochází ona oblíbená věta a řetězový úsudek, který zní zhruba takto: co nejvíce poznání a vzdělání, tudíž co nejvíce potřeb, tudíž co největší produkce, tudíž co nejvíce zisku a štěstí - to je ta svůdná formule. Vzdělání by její vyznavači definovali jako poznatky, které umožňují člověku uspokojovat potřeby na výši doby, které mu však zároveň umožňují ovládat všechny prostředky a cesty, jak co nejsnadněji vydělat peníze. Cílem by pak bylo vychovat co nejvíce kurantních lidí, ve smyslu, v němž se mluví o kurantní minci; a národ bude podle tohoto pojetí tím šťastnější, čím více takových kurantních lidí bude mít ve svém středu. Proto má být jednoznačným, záměrem moderních vzdělávacích ústavů pomáhat každému potud, pokud je jeho povaha schopna stát se kurantní, vzdělat každého natolik, aby z míry poznání a vědění, jíž disponuje, vytěžil co možná největší štěstí a zisk.

Požaduje se zde, aby jedinec uměl na základě tohoto všeobecného vzdělání přesně ohodnotit sebe sama, aby věděl, co má od života požadovat; a nakonec se tvrdí, že existuje přirozený a nutný svazek mezi "inteligencí a majetkem", mezi "bohatstvím a kulturou", ba co víc, že tento svazek je mravní nutností. Je tu v nenávisti každé vzdělání, které osamocuje, které své cíle klade nad peníze a zisk, které je náročné na čas; obvykle bývají takovéto vážnější druhy vzdělání očerňovány jako "jemnější egoismus", jako "nemravný epikureismus vzdělání". Dnes vládnoucí mrav oceňuje ovšem pravý opak, totiž vzdělání rychlé, abychom už brzo mohli vydělávat, a zároveň vzdělání tak důkladné, abychom vydělávali hodně. Člověku je povoleno jen tolik kultury, kolik je v zájmu všeobecného obohacování a světového obchodu, ale tolik je od něho také vyžadováno. Zkrátka: "člověk má nutný nárok na pozemské štěstí, proto je vzdělání nutné, ale také jen proto!"

(F. Nietzsche: Nečasové úvahy. Oikoymenh, Praha 2004, překl. Jan Krejčí, str. 191 - 192.)