Phobia

Milý deníčku,

 

poslední dobou Tě zanedbávám, neb mám málo času, málo zážitků a málo postřehů, co by stály za ošoupávání klávesnice. Ale včera večer jsem skoro způsobila dopravní nehodu, tak by Tě třeba mohlo zajímat, jak se takové vemeno jako jsem já, vůbec dohrabalo k řidičskému průkazu. Na svou obhajobu musím uvést: o řidičák jsem nestála, vymlouvala jsem se všemožně, protestovala a snášela hromadu logických argumentů, proč bych nikdy neměla usedat za volant. Všechno marné. Můj polovička prohlásil, že když už se na můj popud stěhujeme mimo civilizaci (rozuměj, do Ostravy to máme vzdušnou čarou celých 7,5 km a v obci není žádný hytlermarket!), musím umět ovládat auto. Nakonec jsem kapitulovala a začala hledat vhodnou autoškolu.

 

Vybrala jsem jednu malou, strategicky umístěnou na půl cesty mezi domovem a zaměstnáním. Majitel v důchodovém věku sice neudělal valný dojem, především snad ani neměl zájem o platící žákyni a musela jsem dědka sama uhánět, no nakonec to klaplo. Usedla jsem na školní židličku se zhruba desítkou poďobaných pubescentů, sebevědomých a bezstarostných. Já naproti tomu měla starostí do aleluja - už jsem na silnicích za své roky stihla něco nakoukat a upřímně mě děsilo, že budu někým přizabita, případně sama někoho zkrátím na životě či končetinách. Majitel a učitel autoškoly v jedné osobě vesele líčil, jak jel jednou v zimě po dvou kolech (tento příběh nadšeně vykládal každou hodinu), pochvalně zmiňoval své žáky motorkáře, co sviští městem vysokou rychlostí a dokáží zabrzdit stojkou na předním kole... prostě zodpovědný pán, tenhle učitel. S třídou jednal jako s blbečky, štěkal po všech jak po přismažených chovancích pasťáku a já začala tušit problém. Ten nastal po usednutí do obstarožního Pažouta. Pan učitel zřejmě vycházel z předpokladu, že každý jeho student už je řidič, jen mu chybí ty papíry. On ten člověk totiž dělá i školení pro profesionální řidiče autobusů, náklaďáků atd., ovšem na jízdu s vytřepanou a zoufale netalentovanou ženou nebyl psychicky nastaven. Považovala jsem se za vyrovnanou osobu, která si v životě lecčím prošla, má srovnané hodnoty a hned tak něco ji nevytočí. Jak jsem se mýlila! Onen nerudný, cholerický stařec mě pravidelně doháněl k slzám, udělal ze mě doslova uzlíček nervů. Zjebal mě, že nevím, co je sytič (po půl minutě v té jeho popelnici), zjebal mě, že jsem pustila přes silnici důchodkyni (pravda, mimo přechod, ten v dané lokalitě široko daleko není), zjebal mě, že jsem projela opatrně kolem psa, co mi stál v cestě (však on by uhnul!) a jebal a jebal, až jsem z něj i jeho Pažouta měla panickou hrůzu. A když jsme jednou takhle jeli po Rudné, prostředkem pruhu, leč dle jeho názoru nedostatečně vpravo, a já na vzteklý pokyn reagovala příliš decentním pootočením volantu, dědek se vrhnul zuřivě po řízení a začal vozem hystericky škubat vlevo a vpravo. Tehdy jsem si řekla "Dost!", s námahou odolala impulsu dupnout prudce na brzdu a vyslat milého pana magora na leteckou exkurzi předním oknem (nepoutal se), oželela jsem veškeré dosud vložené finance i úsilí a vysrala jsem se na to.

 

Dva měsíce jsem se dávala psychicky dohromady, lepila si vybombardované sebevědomí a příčetnost, než mě polovička donutil najít si jinou autoškolu, tentokrát velkou, s množstvím žáků i lektorů, s majitelem, co při přednáškách kladl ohromný důraz na bezpečnost a defenzivní jízdu. Nebudu Ti tvrdit, deníčku, že to šlo tentokrát jako po drátkách, to ani omylem. Přiděleného učitele jsem jistě stála nejeden šedivý vlas a několikrát připustil "Tak tohle jsem ještě nezažil!" (např. když jsem na kruhovém objezdu na pokyn "vyjedemo vlevo" okamžitě zatočila doprava, kde sice nebyl výjezd z kruháče, zato vydlážděné náměstí před Ostravskou radnicí). Nicméně byl to obdivuhodně klidný, statečný muž, co se pro mě nestal noční můrou (já pro něj nejspíš ano).

 

Nastal den D a já zamířila na Dopravní inspektorát skládat zkoušky. Teorii jsem zvládla s prstem v nose, ovšem za volant zase usedlo vyděšené zvířátko s žaludkem v krku a srdcem v rytmu kulometu. Do 10-ti minut mě střídal spolužák a já cítila akorát úlevu, jakkoliv mi bylo jasné, že to budu muset absolvovat znovu. Následovaly dodatečné jízdy a druhý pokus. Nadějný... dokud mi Fabka nezdechla na kolejích. Zvířátko bylo zpět a o minutku později přehlédlo značku vedlejší silnice. Brzdu musel zadupnout učitel - zvířátko pořád ještě hledalo tu zatracenou značku... Komisař soptil, měnil barvy z bílé do rudé a dožadoval se chlastu. Dodatečné jízdy, třetí pokus. Zvířátku 5 sekund po rozjezdu sjela mokrá bota z pedálu a Fabka udělala hop! Auto jsem zkrotila včas, než mohlo doskočit až na hlavní silnici, a spravila si pošramocenou reputaci ukázkovým rozjezdem do kopce. Další kladné bodíky přihrála sanitka, kdy jsem na houkání reagovala zastavením, jakkoliv mi svítila zelená. Všichni mohli obdivovat, jak jsem uvědomělá;-). Pak jsem si to málem posrala couváním do parkovacího chlívku, ne a ne se tam trefit rovně... Komisař se přesto slitoval, mumlajíc cosi o ženské logice.

 

Dnes už jezdím po známých silnicích celkem s přehledem  a vtipy o ženách a parkování nepovažuju za přehnané ani urážlivé - na mě dokonale sedí! Sloup ČEZu a vyvrácená brána u naší zahrady by mohli vyprávět... Jakkoliv při řízení nehazarduju a používám rozum, musím se dodatečně omluvit tomu řidiči bílé dodávky, co si, když jsme se v Dolních Prdelovicích těsně míjeli při odbočování vlevo, asi poté musel nahodit kardiostimulátor a ještě před spaním nadávat na šílené krávy za volantem. Vážně, všem se moc omlouvám, jsem zcela nedobrovolný polovodič...