Chřástal

Do kina Hraničář jsem chodil asi šest let – zhruba mezi jeho pronájmem společnosti Falcon (1999) a jeho koncem. Tam jsem poprvé viděl v reálu to, že východ nebyl stejný jako vchod, ale po promítání jste vylezli do temné boční uličky. A jelikož díky masivní reklamě šli na Návrat krále i lidé, kteří o Tolkienovi nikdy neslyšeli, byl jsem v Hraničáři svědkem zajímavého rozhovoru při scéně s Hobity: „Vidíš ty uši? Co to jako je?“ „To sou ňáký smažky, ty vole.“ Při 300: Bitva u Thermopyl se zase v první řadě vztyčili dva diváci a s bitevním polem v pozadí se začali slovně napadat a strkat, takže to celé tvořilo pěkné panorama. 

Budovu pozdějšího Hraničáře si v roce 1923 nechali postavit němečtí sociální demokraté. V roce 1936 byl sál přestavěn pro potřeby kinosálu (i když se zde promítalo už před tím) a vzniklo tak Bio Olympia, údajně nejluxusnější biograf ve městě. A zatímco za první republiky si Němci kino postavili, v květnu 1945 tam povinně sledovali americké záběry z koncentračních táborů. Později bylo kino přejmenováno na „Hraničář“.

V roce 2010 byl provoz ukončen poté, co biograf nedokázal konkurovat multikinu v novém obchodním centru. 

Po čtyřech letech se zrodil plán lidí spjatých s Univerzitou J. E. Purkyně a Činoherního studia na oživení místa. Vznikl tak Veřejný sál Hraničář, kde se kromě promítání filmů konají i divadelní představení, koncerty, výstavy i jiné akce.   

Foceno v roce 2022.